Naděje britského thrash metalu konce osmdesátých let Xentrix je definitivně zpět. Několik let trvající koncertní comeback Xentrix loni korunovali album „Bury The Pain“, které kapelu dovedlo zpět k jejím kořenům. Čtveřice z anglického Prestonu je očividně při chuti. Jak prozradil kytarista a zakládající člen kapely Kristian Havard, mají Xentrix připravenou už další desku. Na experimenty, které obsahovala jejich alba „Kin“ a „Scourge“ se dnes už v této partě nehraje, vše je podřízeno čistě thrashovým riffům, které dokáží evokovat zlaté časy stylu. Sám Havard neskrývá nadšení ze současné situace v kapele a o tom, že by šli Xentrix znovu k ledu, rozhodně neuvažuje. Budoucnost je pro ně otevřená...
Poslední roky se mluví o obrodě thrash metalu. Vnímáš to taky tak?
Myslím si, že se thrash metal stal více přijímaným a svébytným žánrem. Vypadá to, že už není řazen jako subžánr heavy metalu, tak jak ho dlouho všichni prezentovali. Podle mě je to hodně dané úspěchem Metallicy. Kdyby nepronikla v takovém měřítku do hlavního hudebního proudu, asi by se pro menší thrashové kapely, a to včetně Xentrix, neotevřelo tolik dveří.
Vy jste patřili k první thrashmetalové vlně ve Velké Británii. Mohl bys porovnat situaci v tomto hudebním žánru tehdy v polovině osmdesátých let a v současnosti?
Když jsme začínali, tak jsme se připojili ke scéně, která byla na samém vrcholu. Kapely jako Sabbat, Onslaught nebo Slammer si užily velké koncerty, měly úspěch a média je chválila. Do toho všeho jsme krásně zapadli a přátelství mezi námi a ostatními kapelami bylo skvělé. Každý si navzájem pomáhal, ale přitom jsme si udržovali mezi sebou zdravou konkurenci. Jenže pak přišla devadesátá léta, grunge a všechno zmizelo. A dnes? Jeden z největších rozdílů mezi tehdejší a současnou scénou je určitě internet. Web umožnil komunikaci a spojení na globální bázi bez ohledu na velikost kapely. Pro hudební byznys je to ale dvousečné. Něco to dává a něco zase bere. Internet nám umožní oslovit lidi, kteří naši hudbu v životě neslyšeli, ale prodeje alb šly do háje.
Dlouhá léta byla kapela nečinná. Proč jste se po dvou reunionech rozhodli nahrát novou desku „Bury The Pain“?
Původně jsme měli v plánu působit jen jako koncertní kapela a hrát naše staré věci pro lidi, které je mají rádi. Ale jakmile jsme spolu začali znovu hrát, šlo všechno přirozeně a my jsme začali tvoři nové věci. Chtěli jsme lidem ukázat, že jsme opět plnohodnotná kapela, která nežije jen z minulosti.
Na novince už nezpívá zpěvák Chris Astley, který byl také přítomen reunionu. Proč jste ho vyměnili za Jaye Welshe?
Vlastně jsme „Bury The Pain“ začali nahrávat s Chrisem. Některé věci nazpíval, ale pak se rozhodl, že už se hudbě nechce věnovat. Proto jsme se museli rozejít. Dal dva roky jsme strávili tím, že jsme za něho hledali náhradu.
Znali jste Jaye Welshe předtím, než se stal členem Xentrix?
Jaye jsem znal už předtím, protože jsme s jeho kapelou Bull-Riff Stampede odehráli několik koncertů. Po nich jsme si dokonce spolu dávali pivo. Jay se k nám původně připojil jako kytarista, ovšem když jsme po Chrisově odchodu vyzkoušeli řadu zpěváků a už z toho byli celkem unaveni, rozhodl se Jay, že převezme i zpěv.
Chtěli jste se s „Bury The Pain“ vrátit do minulosti nebo pro vás představuje start nové éry Xentrix?
Tentokát jsme vydali desku, kterou jsme měli udělat už po „For Whose Adventage?“. Myslím, že tenkrát bychom s ní uspěli. Pokud bys totiž dal první dvě alba do jedné řady s novinkou, je ta návaznost jasná.
Ze sestavy z prvních dvou alb působíš v Xentrix dnes jen ty a bubeník Dennis Gasser. Proč na novince nehraje ani dlouholetý basista Paul MacKenzie?
Paul s námi hrál na koncertech v době, kdy jsme se dali znovu dohromady. Měl ale nějaké zdravotní problémy a bylo pro něho nemožné hrát víc než třičtvrtě hodiny. Proto také odešel.
Považuješ ty, coby odpůrce brexitu, „Bury The Pain“ za album, kde jsi ventiloval své frustrace z politického vývoje ve Velké Británii?
Nikdy jsem si nemyslel, že je dobrý nápad, abychom stáli mimo Evropu. Vždy jsem měl pocit, že by se Británie měla více snažit o spolupráci s Evropou a ne se vyčleňovat. „Bury The Pain“ je textově spíše album, které se dívá dovnitř podobných problémů a přímo je nepopisuje, ale líbí se mi, že si lidé o textech na něm dělají své vlastní názory.
Říkal jsi, že nové album navazuje na vaše první dvě desky „Shattered Existence“ a „For Whose Advantage?“? Ty udělaly z Xentrix jednu z nejznámnější kapel britského thrash metalu…
Skutečně doufám, že to tak je. Vrátili jsme se k thrashovější podobě Xentrix, kdy se soustředíme hlavně na riffy a agresi. To je ten háček, kterého se mohou lidé chytit. Vždycky jsme říkal, že Xentrix je thrashová kapela s důrazem na kořeny a podstatu klasického metalu. Myslím, že v naší tvorbě můžeš slyšel vlivy a kapely, které mě k metalu přivedly. Judas Priest, Iron Maiden, Accept, Motörhead… Ten seznam by byl dlouhý… Některé thrashmetalové kapely tvrdí, že mají kořeny u punku nebo hardcoru, ale my ne. My je máme u klasického metalu a je to tam slyšet.
Jak vzpomínáš na tu dobu, kdy jste vydali první dvě alba a začali se objevovat v nejprestižnějších britských metalových časopisech?
Byla to fantastická doba. Bylo mi osmnáct, devatenáct let, hrál jsem metalovou hudbu se svými kamarády, jezdili jsme po Evropě. Bylo to jak výbuch. Skvělé časy! Moje nejlepší vzpomínka, kterou si pamatuju, byl rozhovor s Philem Alexandrem z časopisu Raw. To jsme tenkrát šli do hospody v Camdenu v Londýně, kde jsme se hrozně ožrali, že jsem pak nějaký čas musel strávit na záchodě (smích). Překvapivě z toho ale vyšel dobrý rozhovor.
Jaký byl důvod, že jste v roce 1990 natočili singl s ústřední melodií z filmu „Ghostbusters“? Pomohla tahle skladba vaší kariéře?
Hráli jsme „Ghostbusters“ na koncertech jen tak pro zábavu. Publiku se to vždy líbilo a skladba vyvolávala bouřlivé ovace. Když jsme tu skladbu začali hrát, bylo to, jako kdyby začala bouřka. Všichni začali zpívat, vypuklo skoro až davové šílenství. Když jsme pak nahráli debutovou desku a odehráli naše první turné po Británii společně se Sabbat, pozvali nás do nahrávání rádiového pořadu Friday Rock Show na BBC 1. To tenkrát byla hodně velká věc. Nechtěli jsme ale zahrát jen věci ze „Shattered Existence“, tak jsme vybrali dvě skutečně staré skladby a „Ghostbusters“. Původně to bylo jen pro účely tohoto pořadu, ale naší firmě Roadrunner se ta skladba natolik líbila, že se ji rozhodla vydat jako singl. Při zpětném pohledu nám to skutečně trochu pomohlo, ale zase nás štvalo, že nás lidi znali jen z tohohle legračního singlu.
Po „For Whose Advantage?“ jste měnili styl. Cítili jste, že se mění doba a klasický thrash metal se už vyčerpal?
Obecně pro metalovou hudbu to byla podivná doba. Cítili jsme se jako přežití, staromódní. Kreativně jsme se také rozcházeli a všichni jsme šli jiným směrem. Proto si myslím, že deska „Kin“ není takovým albem, jaké by mělo být. Většina ostatních thrashových kapel v Británii skončila. My jsme sice zůstali, ale na koncertech jsme pociťovali značný úbytek lidí.
Jaký byl váš záměr, když jste tvořili album „Kin“, které se stalo milníkem ve vaší kariéře?
S „Kin“ jsme se pokoušeli experimentovat. Chtěli jsme udělat propracovanější skladby a nezůstávat jen u starého thrashe.
Podle mě je „Kin“ vaše nejlepší album, ale staří fanoušci ho nepochopili. Skutečně jste brali inspiraci u Černého alba Metallicy jak se říkalo, když nahrávka vyšla, nebo vás tahle deska při tvorbě „Kin“ vůbec neovlivnila?
Nemyslím si, že bychom cíleně natáčeli Černé album Xentrix. Myslím si ale, že kvůli tomu albu od Metallicy začaly thrashmetalové kapely zpomalovat své skladby a dívaly se na všechno jinak. Byl začátek devadesátých let a celá metalové scéna se pokoušela najít nový směr jako alternativu k osmdesátým letům. Mě osobně se ani Černé album Metallicy nelíbí. Tu kapelu pro mě představují desky „Ride The Lightning“ a „Master Of Puppets“.
Po „Kin“ poprvé odešel zpěvák Chris Astley. Bylo to kvůli neúspěchu desky?
Celá kapela zažila sešup. Na koncerty chodilo málo lidí, museli jsme se rozloučit s naší vydavatelskou firmou. Všichni jsme stárli a chtěli jsme od života už taky něco jiného. Tenkrát nás to začalo spíš vysávat.
Se čtvrtou deskou „Scourge“ jste se více vrátili zpět k thrash metalu a album nazpíval Simon Gordon. Proč nebyl součástí současného comebacku on, když znovu odešel Chris Astley?
„Scourge“ není pravé album Xentrix. V té době jsme chtěli založit novou kapelu pod novým názvem, ale nahrávací společnost chtěla tuhle desku vydat pod jménem Xentrix, s čímž jsme nakonec souhlasili. Simon je skvělý zpěvák, která hraje v řadě dalších kapel, včetně Kill 2 This, ale my se k tomu už nechtěli vracet. Chtěli jsme zase pravou tvář Xentrix.
Hrál jsi v letech, kdy Xentrix nebyli aktivní, v jiných kapelách?
Já jsem s hraním v podstatě nepřestal. Ale oženil jsem se a založil si rodinu, které jsem věnoval hodně času. Pak jsme si Simon, Dennis a já založili novou kapelu Hellfighter, nahráli jsme spolu album a udělali několik koncertů. To na mě působilo jako katalyzátor a vedlo ke comebacku Xentrix.
Proč „Bury The Pain“ přišla až šest let po comebacku? Skutečně vám stačilo na koncertech hrát jen starý materiál?
Jak jsem říkal, původně jsme desku vůbec nechtěli dělat. To bylo asi tak první rok, co jsme hráli jen naše staré skladby. Potom jsme ale napsali pár nových věcí a zahrnuli je do koncertního repertoáru. Když jsme pak nahráli album s Chrisem a on následně odešel, museli jsme ho dát k ledu, dokud nenajdeme nového zpěváka, který by materiál přezpíval.
Kde dnes vidíš pozici Xentrix na metalové scéně? Bude po „Bury The Pain“ následovat další album?
Myslím, že jsme se na scénu vrátili docela dobře. Na „Bury The Pain“ jsem pyšný, navíc Andy Sneap (producent desky, pozn. aut.) odvedl skvělou práci a hlavně dal desce moderní zvuk. Také Jay Welsh a Chris Shires vnesli do kapely novou energii. Teď celá ta věc s koronavirem a karanténami nám dala příležitost udělat další album, které je už hotové. Teď se sice ruší všechny koncerty a festivaly, ale už jsme si rezervovali duben 2021 pro turné po Velké Británii a pak pojedeme do Evropy i k vám do České republiky. Kdy se k vám podíváme, oznámíme už brzy, tak to sledujte.
|
