Prospat přelom osmdesátýxch a devadesátých let v situaci, kdy vaše poslední album není kdovíjaký trhák, se z hlediska budoucnosti nejevilo jako zrovna nejšťastnější situace. Přes spory a rozluku s dosavadním managementem se Virgin Steele drželi nad vodou díky aktivitě na pódiích, na místo O´Reillyho přibrali do party Roba DeMartina a pomalu se propracovávali k novému albu. Jenže to by nebyli Virgin Steele, aby si znovu nezkomplikovali život…
Znovu můžeme hledat příčiny tohoto stavu v různých vlivech. Velmi neklidná doba na hudební scéně, při níž se seatlleské epizodě přizpůsobovaly kapely daleko pevnější v kramflecích, než byli Virgin Steele. Vnitřní nestabilita, způsobená spory s managementem i potřeba lepit díru v sestavě. Ale největším problémem asi bude fakt, že Virgin Steele stále ještě neměli jasno, kam svou tvorbu jednoznačně nasměrovat. Ke cti jim nutno přičíst, že se s novým albem zcela vykašlali na veškeré trendy, které hýbaly hudebním světem. Že však při skladatelském procesu zcela zapomenou na vlastní cestu a zkusí to opět jinudy, se ukázalo jako docela pochybný tah. Obzvlášť, když nejzásadnější ingrediencí, která výrazně potlačila metalový sound kapely, se stalo blues a street rock. Z hlediska vývoje Virgin Steele nese nejkontroverznější album (nezapomeňme, že téhle kategorii suverénně vévodí dosud poslední položka diskografie) příznačný název „Life Among The Ruins“…
„Když se poprvé objevilo tohle album, spoustu lidí to zmátlo. Ti, kteří se seznámili s hudbou Virgin Steele prostřednictím „Life Among The Ruins“, ji však vřele přijali a pak pokračovali v objevování dalších alb, která jsme udělali. Ti, kteří nastoupili na palubu dříve a očekávali druhé „Noble Savage“ nebo „Burning Of Rome“ mohli být zklamáni, protože album se odklání od této práce…“. Komentář Davida DeFeise z reedice alba je naprosto výstižný. I z něj lze dedukovat, že „Life Among The Ruins“ nebyl tak nebetyčný průšvih, jak se z některých dobových komentářů může zdát. Nicméně dosavadní (a vlastně i budoucí) fanoušek typických elementů tvorby Virgin Steele může syrový nástup „Sex Religion Machine“, či hutnou a tahavou „Crown Of Thorns“ jen ztěžka rozdýchávat (nemluvě o bonusové těžké bluesovce „Snakeskin Voodoo Man“, u níž se kapela netají inspirací k bluesmanovi Muddy Watersovi, a která na reedici nahradila již z minulé desky osvědčenou „Cry Forever“), obzvlášť, když je Virgin Steele prokládají až glamově uvolněnou „Love Is Pain“ s tanečním podtónem, či podobně laděnou „Too Hot To Handle“.
Nejde o špatné skladby, jen propojit je se jménem Virgin Steele a věřit tomuto spojení je dost obtížné. A tak se silným tahákem stávají (kromě výborně Pursinovy kytary) emotivní balady – i přes to, že „Never Believe In Goodbye“ s příjemnou symbiózou piána a kytary, či poklidná „Wild Fire Woman“ mají také daleko blíž k rockovým vlivům než k metalové tváři. Finální křehká piánovka „Last Rose Of Summer“ s vysokánským DeFeisovým zpěvem, či dramaticky důrazná „I Dress In Black“ (Woman With No Shadow)“ , by do dřívější (a budoucí) tvorby bez problémů zapadly, nicméně těžko v nich hledat perly, které by tohle album dokázaly utáhnout.
Pět let studiového mlčení Virgin Steele utnuli deskou, která svědčí především o tom, že David DeFeis a Ed Pursino neměli pořádně jasno v tom, kam svou tvorbu směřovat. Byl nejvyšší čas odpískat veškeré experimenty a vrátit se k vlastní podstatě…
|
