MASTERS OF ROCK 2024 -Vizovice, čtvrtek (11.7.2024) a pátek (12.7.2024)
Děkuju!

JOURNEY - Escape
Triumph?

JOURNEY - Escape
Snad každá z uvedených kapel měla na svých...

JOURNEY - Escape
Survivor?

JOURNEY - Escape
Napadají mě Magnum, Asia, Boston, Toto..

JOURNEY - Escape
Měl bych v záloze přeci jenom jednu úžasnou...

JOURNEY - Escape
Deska je za jasnou desítku.Ale 4 od Foreigner je...

MASTERS OF ROCK 2024 -Vizovice, čtvrtek (11.7.2024) a pátek (12.7.2024)
Moc pěkně napsáno!

AXXIS - Coming Home
To s tou pseudopandemií byl velkej úlet.

AC/DC - If You Want Blood You`ve Got It
Tenhle živák má opravdu svoje kouzlo !












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




METALLICA - 72 Seasons

Po sedmi letech je to zase tady. Metallica vydala novou desku a celý hudební svět okamžitě postavila do pozoru. Ne snad proto, že by měla tendence přijít s něčím objevným, něčím, co by přepsalo dějiny tvrdé hudby, ale proto, že to je Metallica. To stačí, víc není zapotřebí. Je jasné, že se zvedne vlna nadšení a euforie, ale objeví se i řada remcalů, tvrdící, že od „…And Justice For All“ san franciská čtveřice nenatočila dobrou desku. Metallica nikdy nikoho nemůže nechat chladným, ačkoliv je jasné, že kdyby alba její pozdní kariéry točila jiná kapela, ohlas by nebyl ani desetinový. Jenže jméno táhne a dobrý marketing ve spojení s prostořekostí Larse Ulricha dávno vykonal své. Dnes Metallica ani není kapela. Je to instituce, továrna, v níž prim sice hrají čtyři fabrikanti, kteří ale mají tisíce zaměstnanců. Pravá podstata kdysi dravé party čtyř chlápků, milujících Novou vlnu britského heavy metalu, tím vzala za své, ale k dobru jim lze přičíst, že dnes už asi jako jediní dokáží k metalu přilákat i posluchače, kteří slovo thrash považují za urážku.

Co je Metallica dnes, pokud se na ni podíváme striktně po hudební linii? Jsou to AC/DC thrash metalu, kteří točí stejné desky jen s jiným (jak je zvykem znovu otřesným) obalem? Je to pořád vzrušující kapela, která kdysi napsala alba, jež jsou dnes americkým národním pokladem? Pravda je někde uprostřed. Po čtyřiceti letech kariéry Metallica nemá příliš čím překvapit, zejména proto, že experimenty, které jí řada příznivců dodnes neodpustila, pro ni skončily s albem „St. Anger“ a následný návrat ke kořenům s deskou „Death Magnetic“ se jevil jako logický, ač hodně opatrný. Jsou to chlápci v letech, kteří mají dávno za sebou mladickou zuřivost, stejně jako časy, kdy se drali na vrchol a byli považováni za nejgeniálnější kapelu na světě. Tohoto statusu pozbyli s Černou deskou, která přes komerční aspekt spadá do kategorie klasických alb, o mnohamilionové prodejnosti nemluvě. Jenže s „Load“ a „Reload“ si proti sobě kapela popudila své věrné, kteří stále doufali v další „Master Of Puppets“. Možná jsou to ti samí, kteří dnes remcají, že Metallica hraje stejně jako v osmdesátých letech. Hraje, a je to jedině dobře. Nedokáže nikoho překvapit něčím neotřelým, ale to co dělá, dělá na úrovni a její současná tvorba je jedinou cestou, jak úchvatnou kariéru pomalu přibližovat ke konci.

Metallica je dnes velice konzervativní kapela a novinka „72 Seasons“ podle toho zní. Pokračuje v duchu, který byl vzkříšen na „Death Magnetic“ a plně rozvinut na „Hardwired… To Self-Destruct“. Jestliže „Death Magnetic“ až okatě mířila k „…And Justice For All“, „Hardwired… To Self-Destruct“ byla průsečíkem mezi „Ride The Lightning“ a „Černou deskou“, ač v kontextu dnešní formy Metallicy. „72 Seasons“ navazuje na svého předchůdce a k vlivům starých alb přidává ještě debut „Kill`Em All“. Logicky by kompilátem měla být nejlepší deskou Metallicy (což ostatně Lars Ulrich i tvrdí), ovšem samozřejmě jí není. Není v silách Hetfielda, Ulricha, Hammetta a Trujilla překonat dávné klenoty a ani se jim asi s posvátnou bojácností nesnaží přiblížit, ač k nim stylově má velmi blízko. Kdybychom měli „72 Seasons“ shrnout do jedné věty, lze říct, že je to nejklasičtější Metallica, jaká mohla vzniknout, ovšem už v trochu obyčejném a zašedlém vydání.

Nehledejte nic tak žhnoucího a monstrózního, jako byla „Creeping Death“, „Master Of Puppets“, „For Whom The Bell Tolls“ či „Harvester Of Sorrow“. To zde není, stejně jako zde nejsou hity v duchu „Enter Sandman“, „Sad But True“ a „Until It Sleeps“, o baladách typu „Nothing Else Mothers“ ani nemluvě. Novinka je poctivou dělnickou prací nejvyšlechtěnějšího výhonku dávného thrash metalu, v němž se snoubí láska k původnímu heavy metalu a dávným hardrockovým kořenům. Návrat k těm vlastním je dokonán i proto, že název novinky má symbolizovat prvních osmnáct let života, kdy se podle vyjádření kapely utváří nejčistší charakter člověka. Krásně to vystihoval pilotní singl „Lux Æterna“, jenž se svou dravostí obracel ke „Kill`Em All“, ke kdysi revolučnímu spojení punku a heavy metalu. Ve chvíli, kdy jako první vlaštovka skladba vylétla do éteru, začalo dávat všechno smysl a očekávala se deska, která by symbolicky uzavřela kruh, protože „72 Seasons“ by klidně mohla být posledním metallicovským počinem. Jenže všechno je trochu jinak a „Lux Æterna“ není pro „72 Seasons“ vůbec charakteristická skladba, spíše naopak.

Když v první polovině osmdesátých Metallica sundala nohu z plynu ďábelsky rychlého debutu a skladby zpomalila ve prospěch dramatičtějších momentů, tleskal jí celý svět. A k tomuto okamžiku se „72 Seasons“ obrací nejvíce. Skutečně rychlých punkmetalových (či proto-thrashových) temp na novince moc není a v přímočarém ostrém duchu je hnána pouze „Lux Æterna“. Vyšší rychlostní stupeň Metallica v řadě dalších skladeb zařadí, ale leckdy spíše jen jako aranžérský vtípek, což ukazuje úvodní titulka, která přes svou prvotní nenápadnost patří k tomu nejlepšímu, co deska nabídne. Koncentruje v sobě všechno, kvůli čemuž byla Metallica vždy obdivována, má i kapku hitovosti a oproti následujícím „Shadows Follow“ a „Screaming Suicide“ zní velmi energicky a producentsky mazaně. Nevadí ani více než sedmiminutová stopáž, což je věc, kvůli které je Metallica léta napadána pro ztrátu dravosti. Na jiných místech alba ale logicky vítězí kratší kousky.

Jaké jsou nejlepší věci? Staré fanoušky potěší singlovka „Lux Æterna“, i když někteří (ti náročnější) mohou argumentovat přílišnou jednoduchostí a až zbytečně punkovým feelingem. Ale ten své kouzlo má. Zaujmou i skladby z konce alba „Too Fare Gone?“ a „Room Of Mirrors“, které se rovněž nesou ve svižnějším tempu a před závěrečnou nekonečně se táhnoucí jedenáctiminutovou hydrou „Inamorata“ představují vítaný čerstvý doušek energie. Velmi slušně zní i dvojice riffové „Sleepwalk My Life Away“ a plazivé „You Must Burn!“, která kupodivu jako kdyby chtěla Metallicu vrátit do dob „Reload“. Sympatickým stylem působí „If Darkness Had A Son“, rostoucí do krásy s každým dalším poslechem. Fakt, že každý další poslech dokáže odkrýt několik skvělých momentů, je pozitivem i dalších skladeb, které se ještě chvilku předtím zdály být obyčejnými. Mezi dobré skladby lze nakonec zařadit i “Crown A Barbed Wire“ a „Chasing Light“, které při prvotních posleších svádí spše k odzívání.

„72 Seasons“ je typická deska, která ukazuje Metallicu v pozdní fázi jejich kariéry. V takové, kdy se kapela za ničím nežene, nemá ambice překvapovat posluchače ani přesvědčovat okolí, že je největší metalovou kapelou světa. To je dávno dané a neexistuje žádná síla, která by ji z kovového trůnu sesadila. Novinka udržuje tento stav, nechce jej měnit, ani nikam posouvat. Kapela si lebedí v roli usedlých tatíků, kteří můžou pořád kázat zástupům následovníků a ti jí zatím zobou z rukou. Jenže všeho do času, opotřebení je znát zase o kapku více než na desce minulé. Tak či tak je jasné, že v polovině dubna máme za sebou událost roku. Pokud novou desku neohlásí AC/DC, Guns N`Roses nebo nedojde-li ke comebacku Led Zeppelin či Black Sabbath, bude rok 2023 jasně rokem Metallicy.

Jan Skala             
7,2

Cesta, kterou se Metallica vydala na posledních dvou řadovkách, je z určitého úhlu pohledu tím nejlepším možným řešením. Dřevní heavy/thrash (s občasnými náběry jižanského groovu) prezentovaný na těchto albech je natolik vychytrale sestavený, že v podstatě dopředu eliminuje jakoukoli hlubší kritiku. Nikdo přece nemůže naříkat nad tím, že se Metla opět vrací ke stylu, který ji tzv. udělal. Hudebně už samozřejmě nemůže jít o nic převratného, a tak američtí autoři volí cestu přesně opačnou - tedy urputné a na dřeň jdoucí obracení kytarových riffů a doprovodné rytmiky. Stačí vymyslet několik málo motivů a ty pak louhovat do instrumentálního bezvědomí. Taktika, která by nikomu jinému neprošla (vyjma Iron Maiden), dostává v případě Metalliky nový rozměr. Jindy roztěkaní fanoušci jsou připraveni na klidný a soustředěný poslech, takže je pravděpodobné, že se hypnoticky roztahané skladby dočkají svého úspěchu. Album obsahuje dobré momenty, o tom není pochyb, proti nim ale stojí nepříjemně upracované litanie, které se pro nestranného posluchače stanou těžkým soustem. Většinu času jde o chladně podanou rutinu, kterou jen zřídka osvěží nějaký energický nápad (např. sóla v "Room of Mirrors"), nicméně na metalové vypalovačky plné života zde máme jiné spolky. Metallica v podstatě našla dokonalý způsob, jak nahrávat alba, neztratit svou tvář a ještě dělat, že je to velké umění. Není, ale proti gustu žádný dišputát.

Petr Štěpnička 5/10
Nepřipadá vám to paradoxní, že po čtyřiceti letech od vydání metallikovského „Kill Em All“ (na kterém jako jedni z prvních počali muzikanti tesat svatá slova thrash Nového zákona thrash metalu, která se později stala součástí bible jednoho z nejagresivnějších hudebních stylů) máte dnes možnost v ruce držet jejich nové album, na které čeká půlka zeměkoule?? Muzika, která se v osmdesátkách silně vymezovala nejen proti hudebnímu vkusu starších generací, ale i proti celému stylu jejich žití dnes naopak generace fandů spojuje a všichni dohromady na vyprodaných stadionech společně křepčí. Členové Metallicy jsou váženými miliardáři na prahu šedesátky a všichni tak nějak tušíme, jak nové album pojmenované „72 Seasons“ bude pravděpodobně znít. Vždyť jakýkoliv úkrok stranou v podobě „St.Anger“ nebo „Lulu“ byl většinou odsouzen, proto jsme se dočkali dvou posledních alb v silně retrospektivním duchu, na kterých se přes cedník louhoval vývar z první čtverky desek. O novince vypovídá i název podle 72 ročních období, neboli osmnácti formativních let, které utváří osobnost mladého člověka. Autor názvu James Hetfield tím nepřímo naznačuje, že již vše zásadní bylo vytvořeno, dnes už se v muzice a v textech k onomu počátku s ostatními jen ohlíží, aby nasáli pradávnou energii...

V úvodu „72 Seasons“ drnčí Robova basa jako telegrafní dráty ve větru a Larsova hajtka udržuje zběsilé tempo. Kirk i James se střídají v pomalém rozjezdu a přichází riffová vánice, jako vyjmutá z alba „And Justice for All“. Tak to pravděpodobně členové kapely žádali, proto byl najat Greg Fidelman, který pracoval s kapelou v novějším období, ale i toto album nově remixoval. Aby nahrávka měla patřičnou retro patinu, byl pozván legendární Bob Ludwig, jehož jméno je zapsáno v kolonce mastering u nejlepších nahrávek světového rocku a metalu a na „Justice“ se v době jejího vzniku podílel. I „Shadows Follow“ jako by z onoho alba byla kdysi vyřazena, včetně kapánek přetažené stopáže. Na skok k černému albu a „Load“ se dostáváme s dvěma skladbami - “Screaming Suicide“, které odkazuje zároveň na klasické NWOBHM kapely, a „Sleepwalk My Life Away“, která je jakousi sestrou „Enter Sandman“. Ještě více se zpomaluje ve stoner rockové tryzně „You Must Burn!“, v níž doprovodný zpěv obstarává Robert Trujillo. Zmrtvývstání a malý šok přichází s parafrází na debutové nekompromisní album – „Lux Æterna“ – klasická hulvátská sypačka kapele sluší nejlépe. Trochu pokrátit by potřebovala groove metalová „Crown of Barbed Wire“, úlitba mladším fanouškům, kteří mají rádi Gojiru. To platí i o „Chasing Light“, jež mixuje metal s hard rockovými prvky a zalévá je vlastní polevou. Jedním z vrcholu alba je střednětempá thrashovka „If Darkness Had a Son“, jako vystřižená z roku 1988, která, ač stylově nepřináší nic nového, dokáže jako magnet přitáhnout fandu, milujícího klasické sekané riffy.

Další návrat k debutu přichází s „Too Far Gone?“. Muzikanti vtipně kombinují roztřepené thrash riffy s radio friendly refrénem. Radikálně se situace mění v předposlední „Room of Mirrors“ – Ulrichovci zní jako kombinace Tygers of Pan Tang a Diamond Head. Pěkná poklona souborům, z jejichž základů kluci kdysi vyrostli. Druhý vrchol přichází se závěrečnou „Inamorata“ ve které řežou pomalé stoner rockové riffy jako od černokněžníků Trouble nebo Black Sabbath. V intimní mezihře James zanaříká podobně jako jeho jmenovec Keenan z Tool a i když se jedná o nejdelší song v katalogu kapely, tak krátit délku není třeba. Skladba skvěle graduje a Kirk přidává jedny z nejlepších sól alba….

Trademark Metallica je především ohromný korporát, ve kterém není prostor na improvizace. Vše je marketingovým týmem naplánováno s chirurgickou přesností – od vystoupení v nejrenomovanějších talk show, zakomponování starších písní do PC her až po bombastické představení alba v kinech po celém světě. Muzika na albu „72 Seasons“ do tohoto schématu plně zapadá. Odkazy na nejslavnější desky jsou přesně vyváženy tak, aby podprahově ve fanoušcích vzbudily dojem stejně kvalitního děl. Kapela je umně mísí se vzory z období rozkvětu heavy metalu na počátku osmdesátek i s moderními stoner a groove prvky. Zdaleka se nejedná o thrash metalové album, který prezentují jen dvě skladby, ale tlak a hutnost umí navodit Metallica jako jedna z mála kapel na dnešní metalové scéně. Pokud překousnete nesmyslnou stopáž a plošší zvuk oproti starším deskám, tak máte vyhráno.

Jirka Lulek 7/10

www.metallica.com

YouTube ukázka - Lux Æterna

Seznam skladeb:
1. 72 Seasons
2. Shadows Follow
3. Screaming Suicide
4. Sleepwalk My Life Away
5. You Must Burn!
6. Lux Æterna
7. Crown Of Barbed Wire
8. Chasing Light
9. If Darkness Had A Son
10. Too Far Gone?
11. Room Of Mirrors
12. Inamorata

Sestava:
James Hetfield- zpěv, kytara
Kirk Hammett - kytara
Robert Trujillo - baskytara
Lars Ulrich - bicí

Rok vydání: 2023
Čas: 1:17:10
Label: Blackened Records
Země: USA
Žánr: heavy/thrash metal

Diskografie:
1983 - Kill`Em All
1984 - Ride The Lightning
1986 - Master Of Puppets
1988 - ...And Justice For All
1991 - Metallica
1996 - Load
1997 - Reload
2003 - St. Anger
2008 - Death Magnetic
2016 - Hardwired... To Self-Destruct
2023 - 72 Seasons

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 18.04.2023
Přečteno: 9925x




počet příspěvků: 56

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
S hodnocením je...10. 12. 2023 3:04 Pavel
Jen tam, kde uznám...16. 06. 2023 13:45 Antony
to Antony:...15. 06. 2023 21:51 SvojPat
Propadák. Mizerná...15. 06. 2023 14:16 Antony
7/10Já jsem spokojený...9. 05. 2023 12:53 Michal


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.19341 sekund.