Po sedmi letech je to zase tady. Metallica vydala novou desku a celý hudební svět okamžitě postavila do pozoru. Ne snad proto, že by měla tendence přijít s něčím objevným, něčím, co by přepsalo dějiny tvrdé hudby, ale proto, že to je Metallica. To stačí, víc není zapotřebí. Je jasné, že se zvedne vlna nadšení a euforie, ale objeví se i řada remcalů, tvrdící, že od „…And Justice For All“ san franciská čtveřice nenatočila dobrou desku. Metallica nikdy nikoho nemůže nechat chladným, ačkoliv je jasné, že kdyby alba její pozdní kariéry točila jiná kapela, ohlas by nebyl ani desetinový. Jenže jméno táhne a dobrý marketing ve spojení s prostořekostí Larse Ulricha dávno vykonal své. Dnes Metallica ani není kapela. Je to instituce, továrna, v níž prim sice hrají čtyři fabrikanti, kteří ale mají tisíce zaměstnanců. Pravá podstata kdysi dravé party čtyř chlápků, milujících Novou vlnu britského heavy metalu, tím vzala za své, ale k dobru jim lze přičíst, že dnes už asi jako jediní dokáží k metalu přilákat i posluchače, kteří slovo thrash považují za urážku.
Co je Metallica dnes, pokud se na ni podíváme striktně po hudební linii? Jsou to AC/DC thrash metalu, kteří točí stejné desky jen s jiným (jak je zvykem znovu otřesným) obalem? Je to pořád vzrušující kapela, která kdysi napsala alba, jež jsou dnes americkým národním pokladem? Pravda je někde uprostřed. Po čtyřiceti letech kariéry Metallica nemá příliš čím překvapit, zejména proto, že experimenty, které jí řada příznivců dodnes neodpustila, pro ni skončily s albem „St. Anger“ a následný návrat ke kořenům s deskou „Death Magnetic“ se jevil jako logický, ač hodně opatrný. Jsou to chlápci v letech, kteří mají dávno za sebou mladickou zuřivost, stejně jako časy, kdy se drali na vrchol a byli považováni za nejgeniálnější kapelu na světě. Tohoto statusu pozbyli s Černou deskou, která přes komerční aspekt spadá do kategorie klasických alb, o mnohamilionové prodejnosti nemluvě. Jenže s „Load“ a „Reload“ si proti sobě kapela popudila své věrné, kteří stále doufali v další „Master Of Puppets“. Možná jsou to ti samí, kteří dnes remcají, že Metallica hraje stejně jako v osmdesátých letech. Hraje, a je to jedině dobře. Nedokáže nikoho překvapit něčím neotřelým, ale to co dělá, dělá na úrovni a její současná tvorba je jedinou cestou, jak úchvatnou kariéru pomalu přibližovat ke konci.
Metallica je dnes velice konzervativní kapela a novinka „72 Seasons“ podle toho zní. Pokračuje v duchu, který byl vzkříšen na „Death Magnetic“ a plně rozvinut na „Hardwired… To Self-Destruct“. Jestliže „Death Magnetic“ až okatě mířila k „…And Justice For All“, „Hardwired… To Self-Destruct“ byla průsečíkem mezi „Ride The Lightning“ a „Černou deskou“, ač v kontextu dnešní formy Metallicy. „72 Seasons“ navazuje na svého předchůdce a k vlivům starých alb přidává ještě debut „Kill`Em All“. Logicky by kompilátem měla být nejlepší deskou Metallicy (což ostatně Lars Ulrich i tvrdí), ovšem samozřejmě jí není. Není v silách Hetfielda, Ulricha, Hammetta a Trujilla překonat dávné klenoty a ani se jim asi s posvátnou bojácností nesnaží přiblížit, ač k nim stylově má velmi blízko. Kdybychom měli „72 Seasons“ shrnout do jedné věty, lze říct, že je to nejklasičtější Metallica, jaká mohla vzniknout, ovšem už v trochu obyčejném a zašedlém vydání.
Nehledejte nic tak žhnoucího a monstrózního, jako byla „Creeping Death“, „Master Of Puppets“, „For Whom The Bell Tolls“ či „Harvester Of Sorrow“. To zde není, stejně jako zde nejsou hity v duchu „Enter Sandman“, „Sad But True“ a „Until It Sleeps“, o baladách typu „Nothing Else Mothers“ ani nemluvě. Novinka je poctivou dělnickou prací nejvyšlechtěnějšího výhonku dávného thrash metalu, v němž se snoubí láska k původnímu heavy metalu a dávným hardrockovým kořenům. Návrat k těm vlastním je dokonán i proto, že název novinky má symbolizovat prvních osmnáct let života, kdy se podle vyjádření kapely utváří nejčistší charakter člověka. Krásně to vystihoval pilotní singl „Lux Æterna“, jenž se svou dravostí obracel ke „Kill`Em All“, ke kdysi revolučnímu spojení punku a heavy metalu. Ve chvíli, kdy jako první vlaštovka skladba vylétla do éteru, začalo dávat všechno smysl a očekávala se deska, která by symbolicky uzavřela kruh, protože „72 Seasons“ by klidně mohla být posledním metallicovským počinem. Jenže všechno je trochu jinak a „Lux Æterna“ není pro „72 Seasons“ vůbec charakteristická skladba, spíše naopak.
Když v první polovině osmdesátých Metallica sundala nohu z plynu ďábelsky rychlého debutu a skladby zpomalila ve prospěch dramatičtějších momentů, tleskal jí celý svět. A k tomuto okamžiku se „72 Seasons“ obrací nejvíce. Skutečně rychlých punkmetalových (či proto-thrashových) temp na novince moc není a v přímočarém ostrém duchu je hnána pouze „Lux Æterna“. Vyšší rychlostní stupeň Metallica v řadě dalších skladeb zařadí, ale leckdy spíše jen jako aranžérský vtípek, což ukazuje úvodní titulka, která přes svou prvotní nenápadnost patří k tomu nejlepšímu, co deska nabídne. Koncentruje v sobě všechno, kvůli čemuž byla Metallica vždy obdivována, má i kapku hitovosti a oproti následujícím „Shadows Follow“ a „Screaming Suicide“ zní velmi energicky a producentsky mazaně. Nevadí ani více než sedmiminutová stopáž, což je věc, kvůli které je Metallica léta napadána pro ztrátu dravosti. Na jiných místech alba ale logicky vítězí kratší kousky.
Jaké jsou nejlepší věci? Staré fanoušky potěší singlovka „Lux Æterna“, i když někteří (ti náročnější) mohou argumentovat přílišnou jednoduchostí a až zbytečně punkovým feelingem. Ale ten své kouzlo má. Zaujmou i skladby z konce alba „Too Fare Gone?“ a „Room Of Mirrors“, které se rovněž nesou ve svižnějším tempu a před závěrečnou nekonečně se táhnoucí jedenáctiminutovou hydrou „Inamorata“ představují vítaný čerstvý doušek energie. Velmi slušně zní i dvojice riffové „Sleepwalk My Life Away“ a plazivé „You Must Burn!“, která kupodivu jako kdyby chtěla Metallicu vrátit do dob „Reload“. Sympatickým stylem působí „If Darkness Had A Son“, rostoucí do krásy s každým dalším poslechem. Fakt, že každý další poslech dokáže odkrýt několik skvělých momentů, je pozitivem i dalších skladeb, které se ještě chvilku předtím zdály být obyčejnými. Mezi dobré skladby lze nakonec zařadit i “Crown A Barbed Wire“ a „Chasing Light“, které při prvotních posleších svádí spše k odzívání.
„72 Seasons“ je typická deska, která ukazuje Metallicu v pozdní fázi jejich kariéry. V takové, kdy se kapela za ničím nežene, nemá ambice překvapovat posluchače ani přesvědčovat okolí, že je největší metalovou kapelou světa. To je dávno dané a neexistuje žádná síla, která by ji z kovového trůnu sesadila. Novinka udržuje tento stav, nechce jej měnit, ani nikam posouvat. Kapela si lebedí v roli usedlých tatíků, kteří můžou pořád kázat zástupům následovníků a ti jí zatím zobou z rukou. Jenže všeho do času, opotřebení je znát zase o kapku více než na desce minulé. Tak či tak je jasné, že v polovině dubna máme za sebou událost roku. Pokud novou desku neohlásí AC/DC, Guns N`Roses nebo nedojde-li ke comebacku Led Zeppelin či Black Sabbath, bude rok 2023 jasně rokem Metallicy.
|
