Čichám, čichám člověčinu. Taky (a to především) silný závan z osmdesátých let. Z doby, kdy kapely jako House Of Lords, White Lion, Great White, Firehouse, Stryper či Bonfire prožívaly svá nejsilnější období, pozitivní hardrocková muzika s výraznými melodiemi dokázala natřískat koncertní sály do posledního místečka. A nebýt toho, že album „Eden´s Curse“ zní velice moderně (je jasně znát, kam až za ta léta dospěla současná technologie), klidně bych přísahal, že hlavní postavy projektu Eden´s Curse, zpěvák Michael Eden a basák Paul Longe se proháněli po dětském hřišti se všemi Jamesy Christiany či Jacky Russelly. Vzhledem k jejich věku bych se však vůbec nebránil myšlence, že tak jako se historie stále vrací v tolika oborech lidské činnosti, tak i v hard rocku dorůstá nová schopná generace.
Otázkou, která vás při poslechu „Eden´s Curse“ zcela určitě napadne, je původnost skladeb. Už samotný výčet kapel, ke kterým lze Eden´s Curse s klidným svědomím přirovnat, není rozhodně samoúčelný (a dalo by se klidně i pokračovat). Jednak je jasné, že kluci snad ani nemají chuť přicházet s něčím novým. Jednak je evidentní, že zní-li zpěv Michaela Edena chvíli jako klon Michaela Sweeta (Stryper), chvíli jako mladší brácha Robina McAuleyho (MSG, Elements Of Friction,…) a sem tam čekáte, kdy po trampovsky zamňouká, nemůže jeden na originalitu příliš vsázet.
V čem je tedy důvod k poslechu alba, a světe drž se, i k výraznému uspokojení z téhle kolekce? Kluci mají jednoduše schopnost psát chytlavé, snadno zapamatovatelné skladby, které na jedné straně mají potenciál rádiové hitovosti (i když v některých případech by vypuštění do éteru vyžadovalo od moderátora alespoň špetku osobní statečnosti) a na straně druhé se nebojí sáhnout po ostrých kytarových sólech, vokální dravosti, či klávesových eskapádách, které musí rockového příznivce uspokojit (a pamětníka rozdovádět).
Pokud vám snad ještě stále chybí třešnička navíc, abyste tuhle desku prubnuli, stačí mrknout na jména, která Edena a Longeho doprovázejí. V první řadě producentské kouzlo Dennise Warda (doplňte si vliv Pink Cream 69) opět funguje na sto procent. Klávesák Ferdy Doernberg (Rough Silk, ale doplňte především Axel Rudi Pell) se zpravidla taky motá u smysluplných projektů. Kytarista Thorsten Koehne a bubeník Pete Newdeck možná (zatím) nepatří mezi vyhlášená esa, ale jména jako Demon Drive (TK), či Steve Grimmett Band (PN), ve kterých tito muzikanti působili, svědčí o tom, že nepůjde o žádné uličníky. Doplníte-li k tomu i fakt, že v bonusovce „What Are You Waiting For“ (která je na albu i v „původní“ verzi) se u mikrofonu sešli David Readman (PC 69), Doogie White (Cornerstone) a Carsten „Lizard“ Schulz (Evidence One), a na rozdíl od některých stars-projektů tohle spojení i dokonale funguje, jsme doma. Příspěvek Carstena Schulze byl hodně výrazný i autorsky a zůstává mi docela záhadou, proč jednu z největších chytlavek „Eyes Of The World“, která autorsky pochází kompletně z pera Evidence One, si Carsten nepošetřil pro vlastní kapelu. Inu, pěkný dárek a jedna z nejpovedenějších pecek na desce zároveň.
Možná si Eden´s Curse spletli dobu. Možná že zvednou novou vlnu zájmu o pohodové, chytlavé a šťavnaté melodie. Síly, energie i šikovnosti na to mají dost. A možná si jen udělali radost. Ať už tak nebo tak, potěšení z hudby, přirozenost, vyrovnanost a pozitivismus, které z alba „Eden´s Curse“ čiší, snadno umlčí jakékoliv pochybnosti o upřímnosti (a tahácích, narvaných po kapsách) kapely. Album, které může fungovat jako kulisa při řízení auta. Album, které může sloužit jako ideální prostředí pro „multikulturní“ mejdan. A album, které má schopnost vás při soustředěném poslechu pohladit po duši a nabít ohromným množstvím pozitivní energie. Prostá člověčina. A že zní jako tribut hardrockovým klasikům? No jo, holt něco za něco…
|
