Jako vojenská služba za Marie Terezie. Zabralo to přesně sedm let. I když ohánět se v tomto případě jakýmikoliv čísly je docela relativní. Tvrdit totiž, že kapela, která před sedmi lety vydala album „Víno z temných hroznů“ (tedy Cruel Barbarian), má něco společného s kapelou, která aktuálně vydala desku „Ekvilibrium (tedy Cruel), je tvrzení pravdivé tak nějak napůl. Jistě, tyhle dva spolky spojuje osoba kytaristy, klávesáka, zpěváka a autora hudby i textů Marka Neckáře a na koncertě zazněly i skladby z doby Cruel Barbarian. Nicméně jednak ze slov samotného Marka (rozhovor bude v dohledné době následovat), jednak ze samotné produkce (i když i tady lze uvažovat o jisté relativnosti) se zdá, že na nějaká sourozenecká pouta mezi těmito dvěma kapelami se nedá moc sázet. Cruel Barbarian mi díky svému poslednímu albovému zářezu k srdci silně přirostli, leč naživo jsem měl tu čest pouze tak nějak z rychlíku. Tento svůj poklesek už patrně napravit nestihnu. A tak abych jednou, v dálné budoucnosti, podobně nelamentoval i nad chybějícím listem živého vystoupení ve svém notýsku u Cruel, využil jsem mimořádné příležitosti, kterou Cruel nabídli 16. února v pražském Rock Café. Křest novinkového alba „Ekvilibrium“.
Díky znovu zavedené „policejní“ hodině v Rock Café, kdy s úderem dvaadvacáté je třeba totálně ztichnout, byl začátek koncertu stanoven na sedmou hodinu. Vzhledem k tomu, že jsme ještě krátce po půl osmé kolektivně postávali před vstupem do klubu, dalo se předpokládat, že koncert nabere poněkud uspěchané tempo. Dav to bral sportovně, nedošlo ani na realizaci návrhu demonstrace za práva Flussoru, který měl vystoupit jako poslední akvizice večera, ani na naplnění hrůzné vize, že Cruel prosazují moderní underground, u kterého jednoduše chtějí být v sále sami.
Jako první gratulanti se na pódiu objevili Krleš. Kapela, jejíž jméno je v našich luzích a hájích spojováno s kvalitním tradičním heavy metalem. Vzhledem k tomu, že ani s Krleš se nemohu pochlubit přehršlem společných koncertních zážitků – vlastně jsem jejich set absolvoval pouze jednou, a to ještě na hodně specifickém koncertě, kdy Krleš právě řešili svůj personální otřes a ještě navíc hráli na tak úžasně odlehlém místě, že počet návštěvníků byl menší, než počet prstů na jedné ruce – byl jsem zvědav na momentální formu kapely. Objektivně musím přiznat, že potřebuji lehce doplnit své vzdělání, co se tvorby Krleš týče. Ne snad, že bych se v hodnocení musel nutně schovávat za své neználkovství.
Ale bráno ze všech stran, přišlo mi vystoupení Krleš poněkud jednotvárné. Možná k tomu přispěl fakt, že diváctvo bylo poněkud zaražené, a na čestné výjimky i docela odtažité. Na povzbuzování sice došlo (s přibývajícím časem stále víc), ale tak nějak opatrně a z dálky. Možná k tomu přispělo i to, že jsem měl chvílemi docela problém přes kytarovou hradbu (i když páni strunokrotitelé vážně umí) najít zpěv Lucie Roubíčkové, zvuk nebyl úplně dokonalý, ale vyloženě jsem trpěl (respektive trpěl můj, za ta léta již důkladně poznamenaný, pravý slech) pouze u úvodní písně „Zkrat“. Kromě zmáknutých instrumentálních výkonů jsou pro Krleš výraznou devízou Lucčiny frontwomanské schopnosti. Tahle dáma má schopnost svým živočišným projevem strhnout i mírné ledovčíky, na pódiu to je pěkně divoké tornádo. Krleš zahráli osm skladeb, z toho jednu dosud ještě nepojmenovanou novinku, která naprosto zapadla do linie ostatních písniček, takže lze předpokládat, že u dalšího albového zápisu Krleš nedojde na žádné nečekané stylové veletoče či krkolomnosti. Krleš předvedli solidní výkon. Výkon, který měl krev i šťávu a rozhodně bych na něm nehledal nějaké chyby. Jen mi chybělo jakési neuchopitelné aroma něčeho navíc, co by nejen potěšilo, ale i strhlo. Poctivě odvedená práce zdatných řemeslníků, stavících betelný základ. Takový, kterému by klidně mohla šikovná ruka dekoratéra velice snadno dodat šmrnc.
Setlist: Zkrat; Železo, zlato, hnůj; Noc; O čem vítr zpívá; Kletba; Krav ´n´ Roll; XXX; To (Kruh se uzavírá)
Pokud si album „Ekvilibrium“ do života ponese atmosféru, která provázela jeho samotný křest, mohou se členové Cruel připravit na hodně zajímavé okamžiky. V duchu murphyovského hesla „může-li se něco pokazit, určitě se to pokazí“, totiž kluci celý večer zápasili s problémy drobnými i velkými. Pochvalu si zaslouží za to, že nerezignovali, v závěru koncertu jsem měl dokonce pocit, že členové kapely se poměrně dobře baví a nelehkou situaci, kterou zřejmě režíroval někdo, kdo chtěl vyzkoušet, co všechno Cruel vydrží, si pobaveně užívají. Soudě však podle hlášky Marka Neckáře: „… měli jsme pro vás připraveno spoustu překvapení, ale jak už to v naší kapele bývá, je tomu úplně jinak, koncert bude komorní, takový komorní řev…“nejde o žádnou novinku. Kapele se nepodařilo rozchodit základy, takže všechny poetické a jemné vychytávky z desky (alespoň předpokládám, protože „Ekvilibrium“ jsem zatím ještě neslyšel a pustím si ho až za odměnu po sepsání reportu :-) ) nezazněly a Cruel tak nabídli své skladby očesané na syrovou podstatu. Zajímavá byla i dramaturgie koncertu, která vystoupení Cruel rozdělila na tři v podstatě samostatné části.
Překvapení bylo, že Cruel na začátek nehodili žádnou známou návnadu a rovnou nasadili skladby z novinky. A řeknu vám, že pokud Marek před koncertem mluvil o tom, že tvorba Cruel se od Cruel Barbarian bude docela důrazně lišit, realita mi vyrazila pojistky. Hutné, propracované a složité skladby, ve kterých na první ucho byl problém se vůbec zorientovat, poněkud nepodobné chytlavosti hitů z doby CB (ale třeba se tenhle pocit po osahání si skladeb se všemi kudrlinkami vytratí). Progresivní, přemýšlivá muzika, sázející na silné instrumentální výkony. Snad až u před čtvrtou v pořadí „Syberií“ přišel jemný klávesový motiv, který do profesorsky náročné struktury skladeb vnesl trošku odlehčení. Řekl bych, že jsem v sále nebyl jediný, kdo na takovouhle proměnu koukal docela vykuleně.
Druhá část setu přinesla spojenectví s Pavlou Forest („teď jste na vlastní uši slyšeli, jak to vypadá, když někdo umí zpívat“), akustickou tvář Cruel („Máro, dej tam Stánky :-)“) a samozřejmě, slavnostní akt, pokřtění cejda v hodně uvolněné atmosféře. Jako kdyby Markovi spadl ze srdce kámen ohledně zvládnutí novinek. Jeho roztomile popletené proslovy (viz. ohlašování právě odehrané písně, či žádosti o odpojení akustické kytary případně kláves ve chvíli, kdy byly ještě docela potřeba) svědčily o tom, že starostí se na Cruel hrnulo vskutku dost. Takže možná ani nepřekvapilo, když Marek před křtem nejprve s potěšením zjistil, že k pokřtění jsou k dispozici hned dva lahodné moky, aby vzápětí objevil, že Cruel nemají žádné cédečko, které by mohli pokropit. Nejprve přišla pomoc z publika, aby se vzápětí objevil i postrádaný kousek („to cédéčko je speciálně vylisovaný v Loděnicích, to už nikdy nebude hrát“) a tak mohla Pavla Forest pokřtít dvě identická dvojčátka („tak vidíte, sedm let jste čekali a máte dvojcédéčko!“).
Závěrečná část vystoupení se nesla jednak v duchu loučení se se starými skladbami, jednak ve stylu unikátního speedmetalu. Čas přitlačil Cruel natolik, že došlo k mírnému proškrtání playlistu a i to, co zbylo z původně plánovaných skladeb, bylo prezentováno tou nejvyšší možnou rychlostí. A znovu platí klobouk dolů, Cruel předvedli chytlavou smršť, konečně se rozpohyboval i dav pódiem (zejména pak „U Karlova Týna“ se setkalo s mohutným ohlasem) a škoda bylo jen to, že závěr koncertu se odehrál v tak neskutečném kalupu („my teď na chvíli odejdem, ale asi tak na deset vteřin, tak nemusíte ani řvát moc dlouho..“), že nebyl čas si tenhle okamžik vychutnat. V tu chvíli už v Rock Café panovala spontánní, uvolněná a energií nabitá atmosféra.
Je fajn, když všechno funguje a kapela může předvést dokonalé vystoupení. A je radost vidět, když navzdory naprosté nepřízni osudu kapela předvede takhle statečný výkon. Jedinečný zážitek s dobrým koncem.
Setlist: Vis Maior, Gambit, Matador, Syberia, Maroko 2, Shah Mat, Svízel přítula (akusticky), Maroko 1, Sestřička, Rozcestí, U Karlova Týna, ? (zřejmě Pantograf), Svízel přítula
Finální kapitola patrně nesla jméno Flussor. Do závěrečného zvonění zbývala necelá desetiminutovka, a snad mi Flussor prominou, jejich kraťoulinký set jsem vyměnil za příběh „kterak supící Savapip naháněl supící lokomotivu“. Tak jako jsem uspěl já, věřím, že uspěli i Flussor. Už jen proto, že již před zahájením koncertu se neslo halekání jejich příznivců (a zřejmě i samotných členů kapely) v předsálí klubu a o chystané demonstraci již řeč byla. Příznivců Flussoru tedy určitě byl v Rock café na důstojné zakončení večera dostatek a já doufám, že snad alespoň do třetice (neb můj úprk před vystoupením Flussoru – zásluhou Českých drah, pochopitelně - nebyl premiérový…) dojde na to, že budu mít příležitost prožít produkci této svérázné party na vlastní kůži.
|
