Album „Dead Winter Dead“ lze označit za nejpřekvapivější počin v dějinách kapely. Společně s „Fight For The Rock“ nezapadá až tak dobře do očekávaných vzorců Savatage, ale na rozdíl od nepovedených bojůvek z osmdesátých let to tentokrát kluci vzali za podstatně lepší konec. A největší pochvalu si zaslouží za odvahu, s jakou neváhali v poměrně složitém období sáhnout k tak náročnému projektu a za vytrvalost, s jakou se navzdory nepřízni osudu stále rvali zuby, nehty a ještě ze sebe dokázali sypat tak kvalitní nápady.
Co přineslo „Dead Winter Dead“ nového? Tak především se Savatage zamilovali do mohutných symfonických pasáží a jejich nádechem nechali načichnout celou desku. Podruhé ve své kariéře sáhli k ambicióznímu koncepčnímu dílu, tentokrát se neváhali vyslovit k tak závažnému tématu, jakým byla válka v Jugoslávii (dle tvrzení kapely podobnost se skutečně žijícími osobami není vůbec náhodná a změněna byla pouze jména). A novinky se podle očekávání objevili i v samotném složení kapely. Alex Skolnick se rozloučil, na jeho místě se představili hned dva nástupci. V první řadě se vrátil pilný žák Crisse Olivy, Chris Caffery. Je nesmírně složité hodnotit, zda pro Savatage měl větší přínos Alex či Chris, v porovnání s výkonem Alexe na „Handful Of Rain“ mi kytarová hra na „Dead Winter Dead“ přijde víc olivovská. Nemluvě o tom, že na rozdíl od Alexe je Chris tím největším srdcařem v Savatage, který právě díky své oddanosti kapele (a zřejmě i vděku za druhou šanci) byl tou nejlepší volbou. A v tandemu s „nováčkem“ Alem Pitrellim, věhlasným to studiovým a výpomocným hráčem, který svoje drápy brousil u Alice Coopera či v Asii (a od Savatage se probrousil až do Megadeth, kde nahradil Martyho Friedmana) vytvořili velice silnou dvojku, která tím nejlepším způsobem mohla navázat na odkaz bývalého kapelníka. U bicích se definitivně zabydlel Jeff Plate, Zack Stevens a Johnny Lee Middleton se pomalu stávali inventářem kapely a tak už bylo jen otázkou času, kdy se ke svému členství v Savatage přihlásí i Jon Oliva. Už jen proto, že opět společně s Paul O´Neillem (a s drobnou výpomocí Boba Kinkela) složil kompletně celé album, nahrál klávesové party a hlavně nazpíval i dvě skladby.
Právě zmíněná symfoničnost, kytarová spolupráce a kontrast vokálů Zacka a Jona dělají z „Dead Winter Dead“ jednu z nejzajímavějších položek v historii Savatage. I přes to, že lze na desce najít hodně podobné nálady a polohy jako na „Handful Of Rain“, i přes to, že doba, po kterou na albu dominují klávesy, stále narůstá. Což možná odporuje původnímu duchu Savatage, ale jasně dokládá, kam se v té době zatoulaly Jonovi kompoziční choutky (inu, tady je jasně vidět, že Crissův skladatelský potenciál byl pro charakter hudby Savatage dost podstatný). Zdánlivá nesourodost až muzikálově přístupných příjemností a zakořeněné agresivity na „Dead Winter Dead“ jiskří s plnou silou a Savatage je třeba pochválit za dokonalé dodržení zásad koncepčního příběhu. Od úvodního napětí, přes bouřlivou zápletku až ke grandióznímu vyvrcholení.
Příběh srbského bojovníka Serdjana a muslimské dívky Katriny, kteří se o štědrém večeru roku 1994 potkají na sarajevském náměstí nad mrtvým tělem staříka, jenž oběma válečným stranám zpříjemňoval sváteční večer hrou na cello, symbolizuje nesmyslnost války. Zaobírá se i aspekty toho, kde se vlastně v lidech bere nenávist, vedoucí k válečnému konfliktu a končí (tak, jak je u koncepčních kousků, pod nimiž jsou podepsáni lidičci, motající se kolem Savatage) lehce optimisticky, nebo řekněme raději prozřením hlavních hrdinů. Jak už možná předchozí řádky napovídají, ty nejlepší (v tomto případě by se spíš hodil pojem nejpůsobivější) kousky si Savatage nechali na konec alba. Závěrečná „Not What You See“ opět vaří z osvědčené lahůdky, působivý kánon možná není tak ohromující jako při „Chance“, ale i tak je vypracován do posledního detailu a působí velice povznášejícím způsobem, ostatně jako celá skladba. Optimistický závěr celého příběhu je charakterizován vzdušnou a prosvětlenou hudbou, oslavnou náladou a dojímavě dravým závěrem. „One Child“ (jedna ze dvou skladeb z alba, zařazená na reprezentativní průřez kariérou „From The Gutter To The Stage“) je plná napětí, které se valí z dramatického klávesového motivu, explodujícího Zackova vokálu (je vůbec možné, aby se s každým dalším albem tenhle excelentní křikloun mohl stále zlepšovat?), prvního náznaku kánonu, častého střídání temp i intenzity skladby. Intenzivní pocit vzrušení je natahován do nekonečna a je využit do posledního kousíčku. Píseň, u které máte pocit, že nikdy nesmí skončit, protože má stále co nabídnout. Ze smířlivé nálady alba trčí obě skladby, zpívané Jonem Olivou. „I Am“, kde Jon představuje mužíčka, zasívajícího nenávist do mysli ostatních i „Doesn´t Matter Anyway“, kde se představí v roli prodavače zbraní, se vrací k agresivním kořenům Savatage a Jon Oliva zní stejně jedovatě, jako v časech dávno minulých (anebo v řadách Doctor Butcher). Důležitou roli hraje i kombinování klasiky a metalu. Využití Mozartovy („Mozart And Madness“) a Beethovenovy („Memory“, "Christmas Eve (Sarajevo 12/24)“) hudby ukazuje, že člověk nemusí být zrovna příznivcem klasiky na to, aby této hudbě (byť ve specifickém kabátě) snadno podlehl. Příběh skladby „Christmas Eve (Sarajevo 12/24)“ odstartoval nový projekt členů kapely, dodnes existující soubor Trans-Siberian Orchestra. Jejím vznikem se otevřel prostor pro symfonické choutky Jona Olivy i Paula O´Neilla a Savatage tak měli příležitost znovu se vrátit ke svým kytarovým základům. I proto se „Dead Winter Dead“ stalo nejsymfoničtější deskou v dějinách kapely. A zároveň perfektní kombinací davové přístupnosti a metalové upřímnosti.
Ve stříbrné reedici bylo „Dead Winter Dead“ obohaceno o akustické verze písní „All That I Bleed“ a „Sleep“, limitované vydání vyšlo jako dvojCD s živou verzí „City Beneath The Surface“ a „24 Hours“.
|
