Zlaté české ručičky, česká fotbalová ulička, tradiční české brambůrky, chutné české pivo, tradiční české pohádky, ale na druhou stranu také závist, liknavost, pomlouvačnost a švejkovství – typické to české vlastnosti. Těch světově proslulých českých poznávacích znamení se najde jistě mnohem víc. Ovšem pro náhled na kapelu Witoraz a její čtyřskladbové demo „Vlkodlak“ bude podstatné to, kam zařadíte kategorii typicky český hevík. Zda na kladnou, potěšující hromádku, či do té poněkud zatuchlé a nevábně zapáchající. Neb má náklonnost k českým heavy metalovým kapelám je už dostatečně známá, tak v rámci zachování mého alespoň částečného odstupu a vaší lepší orientovanosti zvolím pro následující řádky jednoduchou hru. Vadí – nevadí. Takže kluci z Witoraz, preventivně si nachystejte nějaké fanty a uvidíme, jestli budete mít na konci na co a o co hrát.
Hudební nápady. Inu, ti, kteří žehrají nad určitou schematičností a předvídatelností českých bigbítových kapel si přijdou na své. Stejně tak se ale budou tetelit ti, kteří spásu vidí v jednoduchosti, chytlavých melodiích a našlápnutém výrazu. Witoraz jsou už natolik ostřílení borci, že balanc mezi univerzální tancovačkovou limonádou a vlastním výrazem začínají vyvažovat (dle mého) na správnou stranu. Ovšem třeba v takové „Osudové přitažlivosti“ jsou witorazí sympatie k arakainovsky-brichtovskému melodickému období (a troufnete si nazvat Arakain zábavovou kapelou?) hodně patrné. Nejchytlavější moment? Zpěvná „Kráska“. Jenže…, kam až se musí zajít, aby jednoduchost přerostla do primitivismu? K premiérovi? Ehm, Premiérovi a jeho „Hrobaři“? A to je o tom úspěšném balancování, takže v tomto případě nevadí. S výhradou.
Texty. Pokud by po českém metalovém světě neběhali lidi, jako třeba hysterický Richard Mastil, asi bych věřil tomu, že při pasování textů do pusy tak, aby všechna í-čka, á-čka i é-čka sedla tam, kde je potřeba, je nutné sem tam si nějakou zbytečnou slabikou pomoci. Jenže..., jak nás historie učí, ono to jde i bez toho. Což se Witoraz ne vždy úplně daří. Ani v nejmenším nečekám nějaké intelektuální úvahy, naopak, právě u podobného stylu hudby očekávám lehký oddech pro mozkové závity. Jen bych se přimlouval za menší množství násilím slepených obratů. V tomto případě lehce vadí.
Provedení. Fakt se (na rozdíl od spousty kolegů pisálků) nestydím za to, že mi český bigbít voní. Takže Witoraz nabízejí do puntíku přesně to, po čem ve chvílích volna s chutí sáhnu. Dostatečně razantní hevík, s povedeným zvukem, dobrým zpěvákem i solidním instrumentálním provedením. Kudrlinek, berliček a cingrlátek, které by Witoraz mohli v duchu moderních (i nemoderních) vlivů použít, se nabízí přehršel. Přesto demo „Vlkodlak“ zní poměrně stroze, syrově až starosvětsky. Obyčejný heavy metal. Nevadí. Ani v nejmenším.
Obal. Vlkodlak na obálce desky vypadá nebezpečně. Obsah alba kouše o něco méně. Coby zoolog amatér si netroufám tipovat, zda to zvířátko na obalu je teprve ve vývoji nebo má svá nejlepší (kousací) léta už za sebou. Na to, kdo bude příště kousat víc, zda vlkodlak či Witoraz, si rád počkám. Nevadí. Naopak.
Celkově kolem a kolem si troufnu tvrdit, že Witoraz dělají jen to, co chtějí. Bez ohledu na trendy a na módu. Což se dneska oficiálně sice moc nenosí, ale umím si živě představit, že pod pódiem se při koncertech spokojeně kolektivně paří. A určitě to nebude jen na pódiu v Horní – Dolní při velikonoční zábavě. Heleďte, Witorazové, nechte mi tu jako fant nějaký trsátko nebo paličku. A pokud v příštím kole ještě maličko přitlačíte na pilu, šťouchnete laťku o milimetřík nahoru a přihodíte alespoň jedno nečekané překvápko, tak vám je klidně vrátím.
|
