Letos jsem si řekl „budu na sebe přísnej“, takže žádné tipy pod čarou, prostě vyberu desítku toho, co mě letos oslovilo nejvíc. A protože to vybírání je námaha už sama o sobě, trochu jsem si povolil a rozhodl jsem se nevážit, jestli tahle deska byla lepší než támhleta. Prostě pokud se mě zeptáte, kterou desítku alb za letošní rok bych s sebou chtěl mít na takovém tom klasickém pustém ostrově, kam je zavedená elektrika a k dispozici je špičková aparatura, byla by to tato:
Zahraničí:
DORO – Raise Your Fist
Metalová dáma a dračice v jedné osobě se vrací ke kořenům a ohromně jí to sluší.
ELVENKING – Era
Kluci snad měli návod na to, jak se mi trefit do noty. A když si přizvali ke spolupráci Jona Olivu, vyhráli u mě na celé čáře.
Hermann FRANK – Right In the Guts
Frank Hermann měl geniální nápad, totiž angažovat Ricka Altziho. Spolu jim to maximálně svědčí a já mám dojem, že byť o prsa čínské atletky, ale přece jen Frank překonal i své kumpány z Accept.
I AM I – Event Horizon
ZP Theart (a Jacob Ziemba) mě ohromně potěšili svojí přirozeností, melodičností a metalovou pohodou. Možná nenápadné album, ale o to víc jsem si ho užil.
LANFEAR – This Harmonic Consonance
Jo, strašně rád bych tyhle sympaťáky viděl zase naživo. Sice by nás pod pódiem bylo tradičně jen pár (kdybych měl uvést letošní – a vlastně nejen letošní - největší zklamání , byl by to fakt, že lidi se spíš půjdou vyblbnout na dvouakordové umělce, než aby se ponořili do okouzlujícího světa podobně silných a nedoceněných kapel), ale asi bych z tohohle zážitku opět žil hodně dlouho. Lahůdka!
LILLIAN AXE – Days Before Tomorrow
Steve Blaze ulovil dalšího skvělého pěvce a zase z něj vypadla záplavu skvělých nápadů. To je ta nejjednodušší rovnice, jejímž výsledkem je skvělá deska.
MIRRORMAZE – Walkabout
Skvělá hudební pohádka o tom, kterak se basák Fabio D´Amore stal zpěvákem a je z toho největší překvapení v tomhle seznamu.
MOB RULES – Cannibal Nation
Trefa! Hrozně to klukům z německého Wilhelmshavenu přeju. Pomalu, ale jistě se se svojí tvorbou posunují výš a výš a pokud se mě právě teď zeptáte, jestli si myslím, že tu laťku ještě lze pozvednout, řeknu vám, že asi ne. Recenze přijde v dohledné době.
SONATA ARCTICA – Stones Grow Her Name
Tony Kakko měl zatraceně dobrý nápad, když se od speedu přesunul do barevně progresivních vod. Žonglér s atmosférou a nádhernými melodiemi opět nezklamal, což mu bez debat zajišťuje míst v tomhle seznamu.
WHITE SKULL – Under This Flag
Již zpráva o návratu sestřičky Federicy do White Skull pro mě byla jednou z největších hudebních událostí roku. Co teprve, když se tenhle návrat zhmotnil i na stříbrném kotoučku, který demonstroval, že to Federice stále skvěle zpívá a šílený Toník nosí v hlavě zatraceně silné nápady.
Tuzemsko:
CLAY FEEDERS – The Seventh Sense
V recenzi jsem se zmiňoval, že Clay Feeders u mě kandidují na tuzemské album roku. A tak když jsem si ten žebříček takhle zjednodušil, jen přiznávám, že bedna by to byla na tuty.
EXARGEMA – Velká Morava
Pokud něco poprvé vydáte víc jak dvacet let od okamžiku, kdy to napíšete, nejspíš po tom neštěkne ani pes nebo to bude zajímat jen nostalgicky laděné jedince. Jedině snad, že by ta deska byla perfektní. Tak jako v případě „Velké Moravy“!
LUNATIC GODS – Vlnobytie
Všeuměl Hirax a jeho „cigánsky mix death/black metalu“ voní domovinou, ohromuje svojí bohatostí, lidovostí i nekompromisní metalovou smrští.
NEŽFALEŠ – Každej klub i bar
Kluci mi udělali radost. Já měl strach, že začínají mít blíž k dospělé uvědomělosti a ona jim ta punková nevázanost ještě neuvadá :-)
PROXIMITY – Zero Point
Kdyby mi někdo na začátku tvrdil, že se mi v žebříčku objeví corová kapela, klepal bych si na čelo. Jenže těch ingrediencí (a navíc dokonale sladěných) na „Zero Point“ je tolik, že by z toho škatulkáři mohli zdivočet. Takže s tím troufalcem bychom se nejspíš shodli pouze na tom, že je to skvělá muzika.
RIMORTIS – Peklo, co říká si svět
Rimortis chybět nemůžou. S kytarovějším (rozuměj agresivnějším) zvukem je povedený následovník alba „Deset kroků zpět“, coby osobního top diskografie kapely, další silným zářezem. A skladby „Zastavte čas“ a „Útěk do nikam“ se dokonce v mých osobních análech posunuly výš, než do té doby nedotknutelné „Ve jménu kříže“.
SAGITTARI – Albert Fish
Kolegy Rimortis jsem ve svém ranku (tedy melodický speedmetal s českými texty) považoval za nedotknutelnou ikonu. Sagittari se svojí druhou deskou předvedli, že by štik v tomhle rybníčku mohlo být daleko víc.
TRIGGER – Neztrácím víru
Třetí (vlastně teoreticky čtvrtá) debutová deska v tomhle přehledu…, buď matadoři ztrácí dech nebo mlaďáci (i když i tenhle pojem je trochu zavádějící) mají sakra dobře našlápnuto. Já se přikláním k té druhé variantě a na klasickém mixu hard – heavíku v podání Trigger jsem si dokonale pošmákl. A pokud mě nějaký song letos fakt dostal na kolena, bylo to jejich „Stmívání“.
ŽREC – Paměti
Budu se opakovat, ale lidovky jsou úžasná zbraň a Žrec s ní umí dokonale zacházet!
Jaromír NOHAVICA – Tak mě tu máš
No, možná to sem stylově nezapadá, ale když osobní top, tak v něm tenhle moudrej pan Darmoděj nemůže chybět. Z jeho „Kupte si hřebeny, blíží se všivé časy…“ mě vytrvale běhá mráz po zádech.
Koncerty:
Tady je to jednoduché. S narůstající číslovkou v kolonce „věk“ se ze mě asi stává papučovej rocker a tak těch zážitků z obýváku je o něco víc. Ale když už toho svého člověka přinutím někam vyrazit, tak to stojí za to! Letos to bylo dva a třičtvrtě splněného snu:
White Skull na Výravě
Téměř celý Absolute Dose Of Metal jsem prošvihl. Ale strávit ho ve společnosti pohodářů z White Skull při courání po Hradci Králové stálo za to. Obzvlášť, když to pak okořenili výtečnou (podtrhuji, výtečnou) show!
Lillian Axe v Exit-us
Těžká sauna a v ní skvělá kapela. Kdyby kluci střihli navíc ještě „Sad Day On Planet Earth“ asi bych skončil na JIPce. Famózní procházka po excelentní diskografii.
Circle II Circle na Melodce
Tou půlkou snu byl fakt, že Zak Stevens sáhnul po Savatageovském „Wake Of Magellan“, tou další čtvrtinou pak fakt, že to CIIC dali sice trochu syrověji, než mám uloženo ve skladišti paměti z roku 1997, ale i tak excelentně.
|
