Tak jsem si myslel, že to kalifornští Y&T po nevydařené desce „Endangered Species“ zabalili. Ono skoro taky ano, protože třináct let nic nevydali, v sestavě zbyl jen frontman Dave Meniketti a jeho druhý hudební rozměr, basista Phil Kennemore. Těch třináct let Y&T vyplnili různými kompilacemi a živáky, které víceméně své opodstatnění postrádali. Hnidopich by poznamenal, že po těch letech, co Y&T existují, a po minimálních změnách ve svém výrazu, postrádají opodstatnění i oni sami. Jenže to by museli být na obtíž třeba i AC/DC, Motörhead, Slayer nebo Iron Maiden.
Jasně, Y&T nikdy nepatřili mezi kapely, které by přes noc měnily svůj výraz a platily tak za rockové chameleony. Y&T si už od poloviny sedmdesátých let, kdy vyšel jejich eponymní debut hrají svůj hardrock s metalickou příchutí a glamrockovým pozlátkem. Novinka „Facemelter“ na tom samozřejmě nic nemůže změnit. Menikettimu už je dneska šestapadesát let a těžko od něho člověk může čekat nějakou progresivní tvorbu nebo, nedej bože, pokus chytit se módních trendů po vzoru playlistu MTV. Možná i díky své neústupnosti neměli Y&T nikdy na růžích ustláno. A přestože začátkem osmdesátých platili za senzaci kalifornského významu, nikdy se přímo na vrchol nedostali. Po jejich zádech vyšplhali směrem ke hvězdám Mötley Crüe či Ratt. Tedy kapely, kterým Y&T dali jako předkapelám šanci na svých koncertech, aby o pár let později dělali předskokany oni jim.
„Facemelter“ zní přesně tak, jak zněli Y&T v dobách svého největšího tvůrčího rozkvětu. Jsou tady chytré rockové skladby s duchem AOR, ke kterým patří úvodní „On With The Show“, následující „How Long“ nebo asi nejlepší věc desky „I´m Coming Home“, kde s trochou fantazie uslyšíte nejlepší léta Foreigner či Journey. Jsou tady, jak už to v podobných případech bývá, také věci, bez kterých by se fanoušek klidně obešel. To je zejména urputná „Shine On“ a „Hot Shot“, což je přesná ukázka toho, že americký metal začátku osmdesátých let nebyl jen o dobrých nápadech, ale i kupa sraček okolo. Všechno tohle k Y&T patřilo tehdy a „Facemelter“ na tom nic nemění.
Jak jsem už řekl. Jsou tu dobré skladby, jsou tu i naprosté zbytečnosti. Když tak poslouchám desky, které tento rok vyšly, zdá se mi, že je to všude stejné. Jen záleží na tom, jaké procento je těch dobrých věcí a jaké těch špatných. U Y&T lehce převažují pozitiva. Když tak nad „Facemelter“ přemýšlím, tak jsem vlastně rád, že tahle deska vyšla. Kdyby měla jen deset věcí, byla by rozhodně lepší. Takhle je to deska do řady v poličce s CD, po které jednou, dvakrát za rok sáhnete. A to vás zákonitě bude bavit. Rozhodně to ale není jeden z nejzásadnějších počinů letošního roku.
|
