Na svém minulém počinu "Autumnal" Dark Moor definitivně charakterizovali svůj osobitý styl. Jednak proto, že rukopis Enrika Garcii s jeho až chorobnou zálibou v klasických melodiích a symfonickém kabátku se stal nezaměnitelným (nehledě na to, že v tehdejší aktuální formě jsem ho považoval za nejnadanějšího psavce v daném stylu), jednak proto, že chemie mezi Enrikem a stále rostoucím pěvcem Alfredem Romerem dosáhla až magické úrovně, kdy si kluci evidentně dokázali vzájemně zalézt pod kůži a z tohoto uměleckého souznění vytěžit maximum.
Dokonce bych řekl, že na aktuálním "Ancestral Romance" se šlo ještě dál. Z hlediska
individuálních výkonů se nebojím desku označit za to nejlepší, co dosud Dark Moor předvedli. Jako dokonalý vzorek muzikantských schopností může sloužit třeba "Alaric De Marnac" - z emotivního Alfredova projevu jsem totálně na hadry, pestré basování albového novice Maria Garcii dostává spoustu prostoru, Roberto Cappa představuje svou svěží kolekci rytmů a kopákovou baterií dodává skladbám ohromnou dynamiku a Enrikovo struno-melodikování, riffování i sólování zní velice šťavnatě. Kapela se nebojí zaplavit svojí hudbu smyčci i bombastickými chorály, díky celkovému zvuku nahrávky stále zní dostatečně (v rámci symfonického power metalu) tvrdě a přitom i spojení se symfopodporou funguje v dokonalé symbióze.
Dark Moor se tentokrát dokázali vyhnout osvědčeným světovým klasickým dílům, čerpají především z vlastní (tedy španělské) kultury a historie. Na desce tak najdeme odkazy na Dona Quichota, španělského hrdinu EI Cida, inspiraci přineslo i (patrně) nejstarší dosud stojící město v jižní Evropě, kniha spisovatele Pavla Naschyho, orientem načichlá instrumentální kompozice (jediný jasný odkaz na klasiku) z pera skladatele Manuela de Fally či Esproncedova báseň, ve které si Dark Moor zapějí ve své mateřštině. Pochopitelně, že ke slovu přišel i pro tvorbu Dark Moor nezbytný prvek, ženský vokál, se kterým tentokrát vypomohla Berenice Musa (Tears Of Martyr).
Byť je symfonika nezbytnou součástí výrazu Dark Moor, zdá se mi, jako by se mouřeníni z těchto osidel nenápadně chtěli vymanit. A to je největší bolestí desky. Občasná snaha znít obyčejně rockově odhaluje, jak načančanost a mohutnost skladeb svědčí skladatelským a aranžérským schopnostem Dark Moor. A syrový disko-rocko vtípek "Just Rock" se kterým se deska láme do své druhé poloviny, je jako důkaz nejlepší – vezměte obnaželý a vyčpělý úvod a úžasně chytlavé dynamické pasáže se sborem.
Obdivuju Enrika Garciu (pochopitelně v zádech se stoprocentně fungujícím ansámblem) za to, že se křečovitě nedrží fungující formule a má chuť alespoň částečně vyklouznout z hrozícího stereotypu. I za cenu toho, že sníží lesk aktuálního alba. V mixu bombastické symfoniky a náznaku experimentů či střízlivého písničkářství se pochopitelně vsází víc na osvědčenou nadýchanost (i proto se na "Ancestral Romance" najdou okamžiky, které by každý dramaturg neváhal zařadit na bestofku kapely, zejména pak mohu doporučit „Gadir“, „Alaric de Marnac“ a „Cancion del Pirata“). Dark Moor však ukázali, že se u nich nehraje na pásovou výrobu. A protože už v minulosti ukázali, že rány osudu dokážou využít ve svůj prospěch (aby bylo jasno, "Ancestral Romance" nepovažuji za ránu osudu, beru ho za velice povedené power- symfonické představení a i když se skvěle poslouchá, v novodobé diskografii kapely - tedy s Romerem – jej řadím až na bramborovou příčku), vsadím svůj krk na to, že (při zachování všech výrazných poznávacích znamení) aktuální chvilkový kompoziční oddech dokážou mouřeníni na příštím albu dokonale zúročit.
|
