Všichni to znáte. Když od něčeho nic neočekáváte, může vás to jen příjemně překvapit. Já měl něco podobného s aktuální deskou od klasiků kalifornského punk rocku Social Distortion. Tuhle kapelu jsem nikdy nijak zvlášť nesledoval, věděl jsem o ní zhruba to, že existuje. Zničehonic se mi ale do rukou dostalo jejich album „Hard Times And Nursery Rhymes“. A způsobilo revoluci v mém přehrávači. V těchto dnech si postupně sháním předchozí desky této kapely a můžu říct, že když jsem ji léta ignoroval, přišel jsem o mnohé.
Social Distortion existují už od začátku osmdesátých let. Tehdy stáli společně s Bad Religion u zrodu kalifornského punk rocku. Punku, který je třeba od newyorského osmdesátých let diametrálně odlišný. Kalifornský punk v sobě nemá ani špetku hardcoru, ale spíše vstřebává vlivy klasického rock n´rollu, glam rocku sedmdesátých let a odkaz plážových hochů Beach Boys s jejich zasněnými vokály. Dnes bych se možná už označení punk rock v souvislosti se Social Distortion vyhnul. Jejich současný výraz by se mohl označit pojmem moderní dospělý rock n´roll, který nezapomíná na minulost, ale už v sobě má moudrost a trochu usedlosti padesátiletých tatíků (sedmadvacetiletý bubeník David Hidalgo zajisté promine), kteří dnes Social Distortion tvoří.
Začíná se instrumentálkou „Road Zombie“, což je ostrá kytarová jízda, která vás vtáhne do děje a hned vám navodí příjemnou náladu. Dvojka „California (Hustle And Flow) startuje riffem, který jako kdyby vypadl z repertoáru AC/DC, ovšem celkově má věc náladu spíše takových Great White v jejich tvrdších bluesovějších časech. „Gimme The Sweet And Lowdown“ je zase klasický proto punk začátku sedmdesátých let, kdy na vrcholu byli třeba takoví New York Dolls, ovšem má v sobě i trochu napětí, které předznamenává punkovou explozi. „Diamond In The Rough“ zase lehce zahraje na bluesovější strunu, aby se kapela vybičovala k rychlé jízdě v „Machine Gun Blues“, ve skladbě, kde radost z hraní tryská z každého tónu a což je zároveň pilotní skladba desky. Kytary opisují rukopis Jimmiho Page a cítíte z nich atmosféru raných Guns n´Roses, zejména Izzyho Stradlina.
Jediná skutečná balada desky nese název „Bakersfield“. Nečekejte žádné sladkobolné tóny jako u Bon Jovi nebo Aerosmith, ale zase pomalejší bluesovou záležitost, které dominuje silný refrén. Uvolněná atmosféra je cítit ještě z následující „Far Side Of Nowhere“, která spíše působí jako nadechnutí před rychlou „Alone And Forsaken“. Ta s trochou nadsázky zní jako zrockovatělá americká lidovka, ale ještě k tomu pořádně na tripu.“Writing On The Wall“ zase přinese trochu zvolnění, ale to je naposled, co vás Social Distortion nechají vydechnout. „Can´t Take It With You“ je zase pořádně rozdováděná rock n´rollovka s ženským sborem v refrénu. A jde se pomalu do finiše. Ten obstarává nejlepší věc desky „Still Alive“ s neopakovatelnou kytarovou figurou v úvodu a nádherným sólem na konci skladby. Prostě v tomhle případě platí: To nejlepší na závěr.
Social Distortion natočili vynikající desku. Některé skladby, zejména „Still Alive“ nemůžu z hlavy vypudit celý den. Myslel jsem si, že mě nemohou staří pardi ničím překvapit a jak jsem se mýlil. Dnešní Social Distortion mají nadhled, instrumentálně jsou na tom dobře, nápady jim nechybí a navíc Mike Ness, dnes už jediný zakládající člen, zpívá fakt dobře. „Hard Times And Nursery Rhymes“ je jedním z mých soukromých tipů na rozjeté letní párty pod širým nebem a věc „Bakersfield“ stavěná přesně na to, když před úsvitem držíte jednou rukou nedopitou láhev a tou druhou osobu opačného pohlaví.
|
