Vizovický festival je každoroční stálice. Letos to pro mě byl už osmý ročník, který jsem navštívila, a za tu dobu se mnohé změnilo. Především ubylo sil. Na takhle velkém čtyřdenním festivalu je potřeba si pořádně rozvrhnout síly, jinak by se vám taky mohlo stát, že vám už třeba v sobotu večer po tom všem střídavém moknutí/smažení se na sluníčku/mrznutí/omdlívání hrůzou z cen v areálu, dojdou všechny síly. Také se změnilo to, že mnoho kapel na seznamu letošního ročníku jsem už viděla minimálně jednou a proto jsem ve výsledku provedla přísnou selekci toho, co opravdu chci vidět (taktéž se omlouváme za děravou fotogalerii – když nedostaneme od pořádající agentury fotopas, v takovém davu toho naše drobná fotografka zmůže jen málo). Rozhodně ale nejsem jedním ze stěžovatelů na letošní line-up, protože přinesl spoustu kvalitních prověřených jmen, několik vyložených senzací, pár nadmíru příjemných překvapení a jen minimum vyložených zklamání (asi až na jedno, ale k tomu se dostanu). Už předem můžu říct, že jsem v pondělí odjížděla nadmíru spokojená.

ČTVRTEK

Vezměme to ale popořadě. První den festivalu se s kolegyní Veronikou přesouváme do areálu až kolem čtvrté hodiny (frontám u vchodu jsme se ale stejně úplně nevyhnuly). Okolo právě hrajících The Sorrow jenom procházím, takže hned na úvod předám slovo pro krátký postřeh kolegyně: Veronika: The Sorrow se na Mástrech představili prvně v roce 2009 a už tehdy sklidili u publika úspěch, což se i tentokrát zopakovalo. Melodický death/metalcore z Rakouska zněl letos snad ještě lépe než před třemi roky, možná díky novinkám z poslední desky nesoucí název "The Sorrow".

Já se mezitím odcházím věnovat melodičtější odnoži metalu. Na vedlejší Alfedus Music Stage totiž začínají Porta Inferi z Nového Jičína a já hořím zvědavostí. Ještě jsem jejich vystoupení nikdy nikde nezastihla, a ačkoli mi jejich dema už nějakou dobu leží v počítači, nebyla jsem schopná si je pustit. A koncert mě přesvědčil, že to bylo ode mě velké pochybení. Jsem opravdu ráda, že prog/poweru se na naší scéně poslední dobou začíná nadmíru dařit. A tahle banda má rozhodně našlápnuto do absolutní domácí špičky. Hned na úvod tedy první příjemné překvapení na malé stagi, které si zasloužilo pivo, při kterém bych mohla utéct od Horkýže Slíže, kteří v tu dobu na hlavním pódiu jistě výborně bavili svůj početný zástup příznivců. Na tomhle místě by asi bylo dobré zmínit první negativum, které mi vážně vadilo. Nepřijde nikomu ani trochu blbé účtovat si čtyřicet korun za pivo? Jasně, malé nadsazení ceny je přijatelné, ale tohle už je trochu moc. Na druhou stranu je potřeba pochválit vratné kelímky (až na počáteční zmatek s vracením systém fungoval a v areálu bylo čisto).

K hlavnímu pódiu byl ten pravý čas se vrátit před setem Kamelot. Tihle Američané jsou moje obrovská srdcovka a s příchodem nového pěvce je to ještě znásobené. Tommy Karevik je naprosto brilantní – o jeho úchvatném hlase jsem věděla už z jeho domácí kapely Seventh Wonder a ani o jeho frontmanských schopnostech nemohl být pochyb poté, co na posledním turné Kamelot s přehledem vystřihl jako host jednu skladbu. No a rok poté tu stál ve velké premiéře jako potvrzená náhrada Roye Khana a já byla nervózní za něj. Já jsem tvrdila, ať vezmou Tommyho už od samého začátku. Jeden nejmenovaný italský zpěvák, který tenkrát tak trochu tenhle post dočasně zastával, mi tenkrát řekl, že o Tommym se neuvažuje, protože nemá hloubky a dostatečné pódiové schopnosti. Chtěla bych ho vidět, jestli by si to troufl zopakovat po tomhle vystoupení. Tommy byl jistý od prvního tónu v úvodní „Rule the World“ a vypadal naprosto výborně. Práce s tak velkým publikem jako by pro něj byla samozřejmostí a dokud sám nepřiznal, že jsme ho skoro rozbrečeli, nebylo na něm prakticky nic znát. Ať už došlo na rychlejší skladby („Center of the Universe“, „When the Lights Are Down“, „The Haunting (Somewhere In Time), „Forever“ nebo „Karma“) či na hutné progressivní kusy jako „The Great Pandemonium“, „Ghost Opera“ nebo úchvatnou „Human Stain“, Tommy všechno zvládl nejen s dokonalou technikou, ale také s maximálním nasazením a velkou vášní. Od začátku do konce jsem měla husí kůži a úlevou mi spadl kámen ze srdce. Příjemným bonusem pak byla vokální podpora Jakea a Elize z Amaranthe. Myslím, že Tommyho premiéra vyšla naprosto na výbornou a celé vystoupení působilo, jako by v kapele nikdy nikdo jiný nezpíval. A při závěrečné „March of Mephisto“ mě napadla rouhavá myšlenka, že nově upravené vokální linky zní snad dokonce ještě lépe, než ty na albech. Masters of Rock měl pro mě tři jednoznačné vrcholy a tohle byl první z nich.

Hned vzápětí ale musím zmínit druhé negativum – a to je moderátorka festivalu. Pro příště by jí měl někdo vysvětlit, že pokud má neověřené informace, neměla by je říkat před kotlem fanoušků kapely – oni nejsou blbí. Vážně nevím, kde vzala, že Tommymu je dvacet jedna – ubrala mu tím rovných deset let, stejně jako později večer Patrikovi Johanssonovi z Bloodbound (ten, když se později dozvěděl, že k Bloodbound nastupoval jako sedmnáctiletý a teď je mu devatenáct, opravdu královsky se tím bavil).

Po nádherném zážitku při Kamelot následovalo vystoupení legendy letošního ročníku Thin Lizzy. Nedávno jsem kapelu viděla před Judas Priest a to mi jejich vstoupení přišlo senzační. Tentokrát mě to ale bohužel moc nebavilo. Těžko říct, co bylo příčinou – nejspíš kombinace unylého zvuku na tribuně, zaraženého publika a faktu, že jsem pořád ještě rozdýchávala ty Kamelot. Trochu mě (a ostatně i publikum) probraly jenom pecky „Whisky in the Jar“, „Jailbreaker“ a „Boys are Back in Town“. Vystoupení bych ale hodnotila přinejlepším jako „příjemné“, žádná velká pecka.

Hlavní hvězdou úvodního dne festivalu byli holandští Within Teptation. Nepatřím k jejich zarytým posluchačům a posledním dvěma deskám už jsem nevěnovala prakticky žádnou pozornost, hlas Sharon den Adel mám ale docela ráda a taky se dala čekat zajímavá show. A tak se také stalo. Už s úvodním promítaným videem „Mother Maiden“ bylo jasné, že tady dostaneme k té muzice ještě spoustu přidané hodnoty v podobě promítacího plátna, nádherné světelné show a velkolepé pyrotechniky. Začínalo se v duchu nových skladeb („Shot in the Dark“, „In the Middle of the Night“, „Faster“), ale mě (jako svátečního posluchače) koncert nejvíc bavil jen při provařených klipovkách „Ice Queen“, „Stand my Ground“, „What Have You Done“ a při závěrečné „Mother Earth“. Fanoušci mohli být myslím spokojení, dostali ke své oblíbené hudbě rozumnou dávku velkoleposti, která samotné výkony muzikantů naštěstí úplně nepohřbila. (Pozn. pod čarou: Within Temptation jsou skvělá kapela na aerobik – tímto zástupkyně naší redakce a šéfredaktorka Metalpussy.cz děkují slečně z davu, která nás svými pohyby vydržela bavit celý koncert).

Bloodbound mají na koncertní podmínky na Masters of Rock docela smůlu. Předminulý rok hráli taktéž až v závěru dne a navíc jim ještě příšerně pršelo. Tentokrát se počasí smilovalo (i když zima byla pořádná), takže i publikum vydrželo v mnohem větším počtu. Bohužel tentokrát to kapela pro změnu dost odnesla zvukově. Jakkoli tohle seskupení miluji, je třeba uznat, že se na nich trochu podepisuje, že odehrají v průměru tak tři koncerty do roka. Obzvlášť bratrům Olssonovým za kytarami trvalo prakticky půlku vystoupení, než ze sebe setřepali očividnou nervozitu. To ale neplatí pro zpěváka Patrika – to je rozený showman, který si každou minutu užívá a dokáže pozitivní energii předat publiku plnými hrstmi. A ačkoli se bude kvůli odlišnosti svého hlasu trochu prát s Urbanovými skladbami asi navěky, umí to ustát líp než jenom se ctí. Z nového alba kapela zahrála tři nejsilnější kousky („Moria“, „Drop the Bomb“ a „The Ones We Left Behind“) a vedle neodmyslitelných klasik jako „Nosferatu“, „Book of the Dead“ (při které publikum ukázalo opravdu hlasitou podporu) nebo „Metal Monster“ jsme se dočkali i příjemného zpestření. Z šikanovaného alba „Tabula Rasa“ zazněla „Sweet Dreams of Madness“, což mě sice velmi potěšilo, ale přeci jen bych místo ní možná radši viděla titulní skladbu alba – přijde mi vhodnější k živému provedení. Druhým příjemným překvapením pak byla horká novinky „Metalheads Unite“ z připravovaného alba. Už podle názvu je to jasná koncertní hymna a svůj účel splnila dokonale. I když člověku přišel ten text trochu legrační a ačkoli první tóny jsou jasní Manowar, už u druhého opakování refrénu si to prostě nešlo nezpívat. České publikum má Bloodbound rádo a moc dobře ví proč. I přes zmíněné mírné problémky to byl koncert nabitý pozitivní energií a upřímnou radostí z hraní a díky tomu úžasný závěr prvního dne.

PÁTEK

V pátek provázel návštěvníky festivalu nepříjemný déšť. Sice to nebyl vyložený slejvák, ale když na vás vytrvale kape celý den, začne vás to po chvíli docela štvát. Vzhledem k tomu, že tentokrát jsme zavrhly romantické stanování a spaly ve Zlíně na hotelu, odkud chvíli trvá se ráno do Vizovic dohrabat, první kapela pátečního programu pro mě byla až Sirenia (Suicidal Angels jsem ale neprošvihla, ti na své vystoupení nestihli včas dorazit). Norové Sirenia byli tentokrát o dost lepší, než si je naživo pamatuji. Ailyn měla nádherné šaty, ve zpěvu zněla hodně jistě. Sice jsem viděla z vystoupení jenom čtyři skladby, ale minimálně novinkové „Fallen Angel“ a „All My Dreams“ zněly moc příjemně a živé provedení jim slušelo. Ještě jsem si poslechla letitou „Meridian“ a pak už jsem se přesunula na vedlejší pódium, protože tam se měly dít věci.

Britové NeonFly mají za sebou jednu desku, jedno vystoupení v České republice (na Basinfire festu) a jednoho zatraceně úchvatného frontmana. Velká škoda, že tahle mladá rozjetá mašina skončila na vedlejším pódiu, protože zrovna oni by si na všechno to pobíhání a blbnutí velký prostor zasloužili. Rovnou říkám, že tenhle komorní koncert byl druhým vrcholem celého festivalu a to především díky nasazení a energii, s jakou kapela vystupuje. A díky tomu, že Willy Norton za mikrofonem je totální šílenec s nádherným hlasem. Všechno to navíc bylo podpořeno parádním zvukem, který mohla velká stage závidět. Debut kapely „Outshine the Sun“ mám naposlouchaný opravdu pečlivě a o to víc mě překvapilo, když skladby tentokrát zněly naživo ještě mnohem lépe, než z desky. Při některých Willyho výškách a dlouhých tónech mi vážně spadla brada a jenom jsem si říkala, kdy asi dýchá, že u toho ještě stíhá takhle pobíhat a navíc si vytrvale rovnat neposedný účes. Jejich živé provedení skladeb „The Revenant“, „Reality Shift“, „Broken Wings“ „Ship With No Sails“ a především perfektní „Morning Star“ bylo naprosto strhující a ani minutu vás nenechalo vydechnout. Tohle je rodící se hvězda a kdo to prošvihl, může zatraceně litovat (nebo zajít v srpnu na festival Rockování). Jo a mimochodem – Willy měl na sobě svoje „šťastné české tričko“ – totiž to samé, co si vzal rok zpátky na pódium na Basinu (ve skutečnosti to bylo omylem a když si to následně uvědomil, fakt hodně se za to styděl).

Nabitá pozitivní energií jsem přebíhala k hlavnímu pódiu, abych výrobu dobré nálady dovršila s experty na slovo vzatými. „Happy metal party“ s Freedom Call už byla v plném proudu. Doběhla jsem akorát někde uprostřed skladby „Rockstars“, což znamená, že jsem prošvihla svoji oblíbenou „We Are One“, se kterou se otevíralo. Při téhle dvojité náloži energických show hned za sebou se člověk prostě musel usmívat i přes to zamračené počasí, obzvlášť, když si hned při následující „Tears of Babylon“ pěkně zaskákal. Chris Bay svými typickými gesty posílal radost do publika a jako vždy vystoupení těhle německých smíšků prostě nadmíru bavilo. Trochu nečekaně zazněla „The Quest“, naopak stoprocentně jsme mohli počítat s „Warriors“ a „Land of the Light“ (kterou si klidně mohl přiběhnout z vedlejšího pódia vystřihnout Willy z NeonFly, na bonusovém kotoučku k novince totiž nahráli její cover). Freedom Call zas jednou přinesli krystalicky čistou radost a publikum to vděčně ocenilo. Už se nemůžu dočkat nějakého dalšího plnohodnotného koncertu, u kterého neprošvihnu začátek.

Exodus sice nejsou můj šálek kávy, ale musím říct, že jejich show měla koule. Dokážu si představit, že po Freedom Call to bylo jako satisfakce pro fanoušky tvrdších žánrů za to, že tu předchozí kapelu museli protrpět. Kytarový nářez se z pódia valil naprosto nekompromisně a zpěvák Rob Dukes (který se svým nasraným hlasem i výrazem tvořil dokonalý protiklad Chrise Baye) nemusel vynaložit ani moc námahy, aby si v publiku vynutil velký circlepit.

Velká senzace Unisonic s legendárním Kiskem za mikrofonem. Je pravda, že díky němu a Kaiovi Hansenovi za kytarou mají k legendárním Keeperům asi nejblíž. Jejich koncert na to ale většinu času tak úplně nevypadal. Rozhodně nechci tvrdit, že to bylo špatné. Jenže eponymní debut kapely se prostě nese v duchu jemné příjemné hudby a živé provedení jí na skromné energii moc nepřidalo. Tedy, dokud se hrály ty nejpovedenější kousky jako „Unisonic“, „Never Too Late“ nebo „My Sanstuary“, to bylo opravdu moc příjemné. Jenže jiné, jako „Kiss for a Day“, „I´ve Tried“, „Star Ride“ nebo „We Rise“ vyloženě uspávaly. Pozitivem rozhodně byl Kiskeho bezchybný vokální výkon. Ale chybělo tomu trochu života, což nenapravil ani Hansen, který si svoje hraní na kytaru, oproštěné od pěveckých povinností, očividně užíval. Vše se ovšem otočilo o sto osmdesát stupňů, když došlo na staré fláky Helloween. Překvapivě brzo byla zařazená „March of Time“ a jako dva přídavky zazněly legendární „Future World“ a „I Want Out“ – a k tomu nemám slov. Člověk měl husí kůži a bylo mu jasné, že právě takhle by ty skladby měly být zahrané (a především zazpívané) vždycky. Z těch tří kousků v setlistu jsem nadšená jak děcko a odpouštím tak Unisonic tu nudu, která v jejich vystoupení převažovala. Už jenom díky tomuhle to stálo za to sledovat.

Závěr pátečního večera pro mě byli Edguy. A bylo docela smutné sledovat, co se z téhle kapely postupem času stalo. S nostalgií jsem si vzpomněla na koncerty tak čtyři roky zpátky, kdy energie, valící se z pódia, nebrala konce, publikum bylo ve varu a Tobi nebyl k zastavení. Trochu smutné srovnání. Edguy otevírají novinkou „Nobody´s Hero“ a Tobi se diví, že z publika nepřichází žádná odezva. Když ono je to těžké, když ti lidi musí poslouchat tak nudnou skladbu. Stejný scénář se opakuje při „Rock of Cashel“, „9-2-9“ nebo „Robin Hood“ – nový materiál je prostě slabota a živé provedení to jenom podtrhuje. A publikum tohle z větší části nebere. Neříkám, že jsem se ale chvílemi nebavila. Když kapela hrála věci jako „Tears of a Mandrake“, „Lavatory Love Machine“, „Superheroes“ nebo „King of Fools“ a já laskavě opomenula, že Tobi ty vokály už prostě nedává, viděla jsem v dění na pódiu malý odlesk mé kdysi nejoblíbenější kapely. A čtyřikrát během show jsem tam tu starou kapelu viděla jasně – při překvapivém zařazení skvělé „Spooks in the Attic“, při Felixově klasickém bubenickém sóle ala „Imperial March“, při baladě „Save Me“, která mě asi nikdy nepřestane dojímat a při jediné starší skladbě „Babylon“. Tobi sice prohodil pár svých klasických vtípků, dávno už mě ale jeho blbůstky neberou tak, jako kdysi. Kapela asi musela být po skončení koncertu trochu nepříjemně zaskočená tím, jak publikum přijalo nové skladby. Možná by se nad tím měli zamyslet…