Cinderella byla jedna z mnoha kapel, které v první polovině devadesátých let smetla mohutná vlna grunge. Přestože v roce 1994 vydala kapela pravděpodobně své nejlepší a nejdospělejší album "Still Climbling", znamenalo to pro ni stopku. Předchozí tři alba "Night Songs", "Long Cold Winter" a "Heartbreak Station" pokryla platina, "Still Climbling" to nedotáhla ani na zlaté ocenění. Cinderellu to zničilo. Nebyla jediná. Mötley Crüe se ale vzpamatovali z neúspěchu bezejmenného alba, jenž nazpíval John Corabi a dnes jsou zase na koni. Warrant se od desky "Dog Eat Dog" až do nedávna plácali ve sračkách. L.A. Guns hledali deset let svou vlastní identitu a Poison skoro položila nevydaná deska "Crack A Smile". Jenže Cinderella to vzdala a dveře studia za sebou zabouchla nadobro. Přestože kapela stále aktivně koncertuje, nového materiálu se posluchači asi už nikdy nedočkají.
O to překvapivější je skutečnost, že se na trhu objevuje, v relativní tichosti, sólová prvotina frontmana Cinderelly Toma Keifera.
Překvapivá ta skutečnost je proto, že Keifer byl vždy výhradním autorem skladeb Cinderelly. Že by tedy něco shnilého v Popelčině hnízdě? Ale zanechme spekulací, proč "The Way Life Goes" vychází pod hlavičkou hlavního protagonisty a ne celé kapely a pojďme se na tohle dílo podívat detailněji.
Pro fanoušky Cinderelly je pochopitelně možnost po skoro dvaceti letech slyšet Keiferův hlas z nové desky obrovská událost.
Už jen proto, že Keifer vždy disponoval nezaměnitelným chraplákem, který v klidnějších polohách střídal s čistým hlasem. Navíc jako
kytarista má rovněž svůj snadno rozpoznatelný rukopis, zejména díky hojnému využívání slide kytary. Tou startuje i úvodní kousek a zároveň pilotní singl desky "Solid Ground". Slušně šlapající rock n´roll, který evokuje "The More Things Change" z "Heartbreak Station". Prostě Cinderella jako vyšitá. Ona celkově celá deska má k feelingu Cinderelly hodně blízko.
Dvojka "A Different Light" hraje na baladickou strunu a přestože refrén má v sobě trochu klišé, je to přesně to, co si Keifer ještě může dovolit. "It´s Not Enough" a "Cold Day In Hell" jsou opět šťavnaté rock n´rollové kousky. Zejména první z dvojice nezapře hitové ambice
svým stadiónovým refrénem. Druhá zase připomene díky hojnému využití foukací harmoniky atmosféru rozpálených amerických plání. Když už mluvíme o Keiferovi, není možné nezmínit nezbytnou složku jeho hudebního inventáře a tou je blues. To je samozřejmě na "The Way Life Goes" hojně zastoupeno. Zejména ve skladbách "Thick And Thin", "Ask Me Yestreday" nebo "The Flower Song" jej Keifer odhalí až na morek kosti. V "Ask Me Yestreday" jej spojí s popově znějícím piánem, v "The Flower Song" zase s countryově zabarvenými kytarami. Právě všechny tyto atributy dělají jeho prvotinu
barvitou, vzdušnou a celkově... hodně zajímavou. Obzvláště když na druhém protipólu stojí ostrá "Mood Elevator" nebo moderně pojatá "Welcome To My Mind".
Zajímavě zní také titulní věc, která začíná klasickým černým blues, ale v refrénu vybuchuje dechová sekce a výrazná melodická linka
pumpuje do posluchačových uši příděl pořádného kusu rock n´rollu, což v podstatě pokračuje i v závěrečné "Babylon", která má opět silný stadiónový refrén. Obě skladby mají hodně blízko k někdejšímu hitu "Shelter Me".
Možná trochu překvapí, že Keifer svůj klasický chraplák využívá méně, než by se od něho čekalo a spíše se zaměřuje na civilní projev. I přesto je stále rozpoznatelný a po kompoziční stránce nebývale jistý v kramflecích. Vytvořil sevřenou čtrnáctiskladbovou kolekci,
která, kdyby vyšla pod hlavičkou Cinderelly, rozhodně by patřila do zlatého fondu této legendy. I takhle je to prostě výjimečná deska od výjimečného umělce.
|
