Spiritual Beggars je skutečně zajímavá kapela již od svých počátku před dvaceti lety. Vyrukovat v době, kdy byl na vrcholu grunge, který rockové dinosaury popíral už jen z podstaty, s revivalem sedmdesátých let, to chtělo kus odvahy. Samozřejmě první desky nesou otisk doby a jejich zvuk působí špinavě a garážově, ale v té době se stoner metal tak chápal. Dnes už jsou Spiritual Beggars v jiné pozici. Kytarový génius Michael Amott, který se jinak vyžívá v deathmetalových Arch Enemy je dotáhl ke svébytnému zvuku, který vstřebává vlivy všech velikánů sedmdesátých let. Slyšíte Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Blue Öyster Cult, Thin Lizzy, ale i jejich předchůdce Jimiho Hendrixe, Ten Years Afetr nebo Cream. To všechno zabalené do soudobého zvukového balení.
Tak už Spiritual Beggars působí delší dobu. Když je před pár lety opustil pěvec Janne „JB“ Christoffersson a založil si konkurenční Grand Magus, vypadalo to, že to kapele zasadí smrtelnou ránu. Ovšem opak je pravdou. Amott angažoval řeckého pěvce Apolla Papathanasia (Firewind), ubrali ze svých inspirací rannými Black Sabbath a deska „Return To Zero“ představovala velice rozhodné vykročení novým směrem. Novinka tento trend jen potvrzuje. Vliv Black Sabbath byl potlačen na minimum, nejvíce se vzhlíží k Deep Purple. Samozřejmě zvuk nepostrádá všechny esence, které Spiritual Beggars udělali tím, čím dnes jsou.
Ještě u „Return To Zero“ byl citelný vliv Iommiho a skladby jako „Lost In Yesterday“ nebo „The Chaos Of Rebirth“ byly skoro jako z jeho dílny. Tady je ale největší vliv Blackmoreovy kytarové školy, kde si Amott přímo libuje. Navíc Papathanasio má hlas, který je velice podobný výrazu Davida Coverdalea, což je nejvíce cítit ze skladby „Dreamer“, která jako kdyby vypadla z párplovského období desek „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“. Párplovskou atmosféru samozřejmě umocňuje využití hammondek, což je nejvíce slyšet ve skladbě „One Man´s Curse“. Kupodivu kapela pro tuto desku vstřebala i vliv Iron Maiden, který je jasně cítit ve skladbě „Hello Sorrow“, jejíž ústřední kytarová vyhrávka je skoro až nestydatě vykradená ze skladby „The Loneliness Of The Long Distance Runner“.
„Earth Blues“ je velice vyrovnaná hardrocková kolekce, ze které žádná ze skladeb výrazně nevyčnívá. Jako nejvýraznější sice můžeme jmenovat „Sweet Magic Pain“ s geniálně zakomponovanou klidnou částí (kde prim hraje kytara, klavír a hlas, a to přesně v tomto pořadí) přímo v srdci skladby, ovšem o klasický hit se nejedná. Na ty Spiritual Beggars nikdy nebyli, i když třeba taková „Spirit Of The Wind“ z minulého alba k nim měla asi nejblíže.
Novinka je pochopitelně kvalitní deska. Osobně bych ani nic jiného nečekal. Podle mého názoru byla předchozí deska kvalitnější a více hitovější, ale i tak se „Earth Blues“ poslouchá velice dobře. Milovníci sedmdesátých let by s ní pravděpodobně mohli být spokojenější než s novinkami svých tehdejších oblíbenců.
|
