Rok a půl jsme museli čekat na to, jakým materiálem nás obšťastní RHAPSODY OF FIRE, vedeni již pouze klávesovým mágem Alexem Staropolim. Luca již pomalu, ale jistě chystá nástupce své velmi kvalitní „prvotiny“, Alex se, spolu s kumpány, soustředil na živé hraní a s řádným albem přišli až teď.
Bohužel u obou autorů jde vidět, že bez toho druhého to už tak nějak „není ono“. Ovšem, zatímco Luca Turilli přišel s velmi dobrým albem, Alex (ve spolupráci se svým bratrem Manuelem) se vyznamenali méně. Ducha starých RHAPSODY zde sice najdeme, ale dosti zestárlého. Ten mladší měl šmrnc, jiskru, hitový potenciál a též schopnost, jež je vlastní zákožce svrabové. Nejspíš svým stářím tyto všechny záležitosti tak nějak pozapomněl, takže zůstala hudba prázdnější, než první vypitý džbánek žíznivého pivaře.
Ať se snažím sebevíc, tak toto album mě zkrátka nebaví poslouchat. Najdeme zde sice dvě (a půl) výjimky, ty ovšem výsledný dojem bohužel nijak nezlepšují. Písně jsou sice formálně v pořádku, ale (a velmi výrazně) jim chybí výše zmíněné aspekty. Krom toho jsou si, mnohem více než v minulosti, dosti podobné. Převážná většina je vedena ve středním tempu, a když si přimyslíme onu absenci chytlavosti, je logickým důsledkem, že jdou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, leč mezi těmito dvěma body nezůstává (krom nahořklé pachuti pivaře čekajícího na další džbánek) už prakticky nic.
Dalším problémem bych viděl značné ochuzení symfonických pasáží, které vždy byly, přiznejme, jedním z neklamných poznávacích znamení těchto italských kovotepců. Na to, že hlavní autor je více než schopný klávesista a znalec vážné hudby, se zde velmi šetřil. Důvod mi uniká. Teď někteří jistě namítnou, že se jedná o přirozený vývoj, že nechtěl (spolu)psát pořád tu samou písničku. S tímto bych žádný problém neměl, ale vidím jej v tom, kterým směrem se autor vydal – ubráním symfoničnosti kapele v podstatě sebral (jak zde už padlo) jednu z jejích základních podstat. Za zajímavější bych považoval spíše použití více vokálních poloh Fabia Lioneho, nebo jiná, nižší ladění kytar.
Ony dvě hudební výjimky, o nichž bych se rád zmínil, jsou otevírák „Rising From Tragic Flames“, který se dobře poslouchá, ale možná i proto, že poměrně okatě vykrádá jejich známou píseň „Dawn Of Victory“. Druhá je singlovka „Silver Lake Of Tears“, která taktéž příjemně ubíhá. Má vcelku (jako jediná!) nakopávající rychlost a líbezné zpěvní linky. „Půltou“ výjimku tvoří sólové pasáže v přes osm minut dlouhém opusu „My Sacrifice“. Dávají totiž nádherně vzpomenout na nehratelné kytaro – klávesové onanie, kterých zde výrazně ubylo, na desce ovšem zoufale chybí! Rovněž postrádám ty tuny kytarových ozdob, které vyplňovaly každé trošku prázdnější místo. Kytary sjíždějí spíše jednoduché podklady, případně zemitější riffy.
Zvuk je velmi dobrý, o něco šťavnatější, řezavější (díky dobře nazvučeným kytarám), než u RHAPSODY bývalo zvykem a celkově vyvážený a dotažený. Výkony zúčastněných muzikantů netřeba jakkoli komentovat, zpěv Fabia se mi jeví standardně kvalitní (ovšem jeho angličtina má stále své mouchy).
Osobně mě album poměrně hodně zklamalo, ale nemám obavy z toho, že by si posluchače nenašlo. Příklonem k větší temnotě a „kytarovosti“, na úkor zmíněné symfoniky a chytlavosti, se objeví jiní, kteří tuto změnu budou kvitovat s povděkem a půjde jim k chuti. U mě tomu tak ale není (když mám chuť na temnou hudbu, tak zkrátka jen sáhnu po jiné kapele, ne takové, která vždy spíše rozdávala radost a smích), a proto jsem, opět velmi nerad, nucen sáhnout k takto nízkému hodnocení, stejně jako ke kritickým slovům. Takže prozatím duel LT´s RHAPSODY vs. RHAPSODY OF FIRE vychází jednoznačně vítězně pro první zmíněné.
|
