The Dead Daisies nejsou až taková novinka, jak by se podle mediálního humbuku poslední doby zdálo. A „Revolución“ není jejich první deska, nýbrž druhá. Ta první, eponymní, vyšla v naprosté tichosti před dvěma lety a ze současné sestavy na něm působila jen polovina členů. Pro pořádek si tedy připomeňme, kdo jsou vlastně The Dead Daisies. Je to jen další all-star band, který zanedlouho vyšumí nebo už regulérní kapela složená ze samých zvučných jmen? Na tyhle otázky je zatím ještě brzy, ovšem, když se podíváme na sestavu kapely, je jasné, že tohle není ušmudlaný projekt rádobyhvězdiček, kteří už jen vzpomínají na to, jak jim to v roce 1986 hrálo a že tenkrát jim dala každá, na kterou si vzpomněli. The Dead Daisies netvoří žádné trosky, vymetající dodnes kdejakou putyku a feťácké doupě v West Hollywoodu, ale skuteční muzikanti, kteří se mohou pochlubit členstvím v největších kapelách na světě, ač nikdy nepatřili k jejím nejdůležitějším členům a tahounům.
Vezměme to chronologicky. Ze současné sestavy patří k zakládajícím členům souboru a vlastně i k jeho duším klávesista Dizzy Reed, který s Guns n´Roses zažil jejich největší slávu v dobách „Use Your Illusion“ (a ať si každý říká co chce, v té době byl velmi platný pro celkový zvuk kapely), jeho kapelní kolega, sólový kytarista Richard Fortus, jenž do GN´R naskočil až při jejich reunionu a doprovodný kytarista a jediný neznámý člen kapely, David Lowy. Spolu s touto trojicí nejdéle drží ještě někdejší basista Whitesnake, Thin Lizzy či Blue Murder (výborný, ač dnes už zapomenutý projekt Johna Sykese), Marco Mendoza.
Začátky byly trochu rozhárané. Spíš to vypadalo, že The Dead Daisies jsou jamovací partička, kam se může kdykoliv, kdokoliv co něco umí, připojit. Proto sestavou prošli takoví muzikanti jako bubeník Frank Ferrer z Guns n´Roses, basista Daryll Jones z The Rolling Stones nebo metalová mlátička John Tempesta, který figuroval ve White Zombie, Testament či Exodus a dnes je členem The Cult. První desku pak nazpíval australský zpěvák Jon Stevens, který kdysi působil jako náhradník za zesnulého Michaela Hutchence z INXS. Brzy se však přidal i současný bubeník Brian Tichy (na turné místo něho ovšem vyráží Tommy Clufetos od Ozzyho Osbournea), ovšem o kapele se ve velkém začalo mluvit až s příchodem zpěváka Johna Corabiho. Toho chlápka, který v roce 1994 natočil spolu s Mötley Crüe jejich milované i nenáviděné bezejmenné album. Čili sestava jako hrom, která ovšem vždy nemusí zaručit velký výsledek.
Takových případů už bylo, že se s velkou publicitou vynořila superskupina a záhy po ní neštěkl ani pes. Buď se stačili rozhádat dřív, než něco vůbec nahráli, nebo jejich dílo nemělo takový úspěch, jaká by si ega, brouzdající až ve stratosféře, představovala. Ani nemusím jmenovat, za ta léta si tam každý některou z těch superkapel dosadí sám. Ovšem sám jsem zvědav, jestli mezi ně časem zapadnou i The Dead Daisies. Zatím mají našlápnuto pěkně, protože začali turné s Kiss a pak je čeká ještě cestování s Whitesnake. A aktuálně mají samozřejmě venku zmíněnou desku „Revolución“.
Otázka je, jestli tito muzikanti mohou své posluchače překvapit. Na rovinu říkám, že ani moc ne. Styl, který The Dead Daisies hrají, se v podstatě očekával. Členové jsou chlápci kolem padesátky, a proto žádné stylové veletoče už prostě nemusí. Hrají to co jim jde celý život nejlíp, na čem vyrostli a s čím asi i umřou. Proto hned od prvních tónů úvodní skladby „Mexico“ je jasné, že jde o prvotřídní americký hard rock, který má stejně daleko jak ke klasickému rock n´rollu, tak k blues. A právě hned z této úvodní skladby je jasně slyšet, že je to právě Richard Fortus, který má ze všech současných kytaristů Guns n´Roses nejblíže k prvotnímu znění této legendy. Ne k tomu, co dnes hraje Slash a o němž si kdekdo myslí, že by takhle zněli původní Guns n´Roses, ale k té pravé podstatě Guns, protože Fortus je stylově (a i vzhledem) hodně podobným kytaristou jako Izzy Stradlin. „Mexico“ navíc ve druhé polovině totálně zlomí Reedova klávesová preludie a posluchač se rázem ocitá přímo ve víru „Use Your Illusion“. Samozřejmě ne úplně, protože Corabi je naprosto jiný typ zpěváka než Axl, ovšem pozitivní zjištění na tom je, že tenhle potetovaný ďábel neztratil ze svého hlasu ani zlomek charisma, kterým udivoval na zmíněné bezejmenné desce Mötley Crüe.
Celé album „Revolución“ se dá označit za vysoce profesionální práci, což je u takových jmen samozřejmost, ovšem velice pozitivní zjištění je, že pánové umí složit pořádnou skladbu. Pochopitelně největším hitem desky je pilotní singl „Midnight Moses“ se stadionovým refrénem, ovšem ostatní skladby, i když nemusí nutně mít hitové ambice, nestojí ve stínu tohoto singlu. I když se na první poslech může deska zdát trochu monotónní, s druhým, třetím, čtvrtým, … poslechem strmě stoupá vzhůru, protože začnete objevovat momenty, které napoprvé zůstaly utajené. Z těch skrytých perel je nutno zmínit rock n´rollově práskavou, až slashovsky riffující „Devil Out Of Time“, samozřejmě baladickou (opět je tady ten nádech „Iluzí“) „Something I Said“, dřevním blues rockem načichlou „Empty Hearts“ , coververzi skladby „Evil“, která pochází z pera Dee Snidera (Twisted Sister) a vyšla na debutu „Blood And Bullets“ jeho zapomenutého projektu Widowmaker, či „My Time“ která opět překvapí Reedovým obratem, kam Fortus napojí úchvatnou mezihru. Apropos Reed… Tady se naplno projevuje jeho skladatelský potenciál, až posluchač může zalitovat, že v době „Use Your Illusion“ vlastně vedle čtveřice Rose, Stradlin, Slash a McKagan nedostal prakticky žádný autorský prostor. Naopak jeho příspěvky na „Chinese Democracy“ v podobě skladeb „Street Of Dreams“ a „There Was A Time“ patří k tomu lepšímu z celého alba. Ale to jen tak mimochodem…
Jak jsem zmínil, deska každým poslechem roste. Ukazuje, že i ti členové, kteří stojí spíše ve stínu svých hvězdných kolegů, mají shůry dáno. Navíc se po letech k sólovému zpěvu vrací právě John Corabi, jehož byla s takovým hlasem na potupných místech doprovodných kytaristů v Ratt a Eric Singer Project obrovská škoda.
|
