Že si Paul Di´Anno zase pustil hubu na špacír a vehementně všude tvrdil, že „The League Of Shadows“ bude výborná deska, jedna z jeho nejlepších, není žádný div. Tenhle tlučhuba toho už nakecal a skutek víceméně utek´. Jeho diskografie proto zahrnuje spíše položky, ve kterých čerpá z prvních dvou alb, která nazpíval s Iron Maiden. V podstatě jeho počínání posledních let spíše připomínalo jakousi trapnou podívanou na lidskou trosku, která se zaklíná tím, čím byla před pětatřiceti lety. Jistěže v diskografii má (kromě toho, co natočil s Iron Maiden) i pár skutečně slušných kousků, za které můžeme jmenovat třeba debutové album jeho Killers „Murder One“, ale jeho věčné maskování nálepkou „original voice from Iron Maiden“ už přesahovalo únosné meze.
Proto je „The League Of Shadows“ skoro až megapřekvapením. Nekoná se žádné nekonečné přehrávání „Running Free“ či „Wrathchild“, ale Di´Anno tentokrát přišel se svým autorským materiálem a nutno podotknout, že až nečekaně silným. Pochopitelně se stylově čerpá z Nové vlny britského heavy metalu a „The League Of Shadows“ má blízko k raným Iron Maiden (nic jiného by člověk ani čekat nemohl, protože pro Di´Anna, věčně někde dlužícího prachy, je to nejsnažší výdělek), ovšem v tomto případě to rozhodně není na škodu. Zpěvákovi se tentokrát podařilo dát dohromady hodně silnou kolekci skladeb, která, a nebojím se to říct na plnou hubu, dokáže pravděpodobně všem albům Iron Maiden od dob „Brave New World“ nakopat zadnici. Tahle deska je totiž přesně taková, jakou bych si představoval, že by měli udělat právě Iron Maiden.
Má jejich feeling, ovšem není roztažená na plochu strašlivých sedmdesáti minut, je ostrá, tvrdá a rychlá. Navíc Di´Annovi to až překvapivě dobře zpívá, že někdy máte až pocit, že takhle mladistvě tenhle obtloustlý chlápek s hůlkou ani nemůže znít. Navíc Di´Annovi jistí záda jeho letitá kapela The Phantomz (nebo Phantoms Of The Opera, chcete-li) a legendární zpěvák ví, že se na ně může spolehnout.
Deska překvapí už výborným svižným nástupem „Rejected“, který působí tak, jako kdyby Di´Anno chtěl na celý svět zařvat, že on ještě svoje poslední slovo neřekl. A i když pak zvolní v pilotním singlu „How Many Times“, není to úplně tak na škodu věci, protože jej zase doplní stadiónovým refrénem. Posluchač, znalý Di´Annových experimentů a jeho excesů, jako by s postupující stopáží desky čekal, kdy přijde ten pád na hubu a principálovi dojde dech, ovšem to se nekoná. Skladby jsou stále více našlapanější a Di´Anno pevnější v kramflecích, že se nebojí ani střihnout si deathový murmur v „Dead Eyes“ nebo pořádně po acceptovsku zahřímat v „Architects Of Chaoz“. A že vám taková „Switched Off“ může až nápadně připomenout „Remember Tomorrow“, pak Di´Annovi snadno odpustíte. Navíc, když si reputaci hodně rychle napraví v předělávce klasiky „Soldier Of Fortune“ od Deep Purple, kterou dnes zazpívá o sto procent lépe, než to v současnosti dá David Coverdale.
Architects Of Chaoz tak představují veliké překvapení. Nic jsem od této desky nečekal (spíše jsem očekával zase nějakou trapárnu typu „The Maiden Years“, „As Hard As Iron“ nebo „The Early Iron Maiden Songbook“) a dostalo se mi skutečně prvotřídní heavymetalové desky s nečekaně dobrým vokálem. Dá se dokonce říct, že v ranku klasického metalu letos asi lepší album nevyšlo. Uvidíme, zda Steve Harris dokáže za měsíc svému někdejšímu spoluhráči oplatit stejnou mincí. Obávám se, že nikoliv.
|
