New Jerseyští čerti Symphony X jsou na trhu již velmi dobře etablovanou kapelou s početnou armádou fanoušků. Do jejich podvědomí se zapsali hlavně dvěma ukázkovými alby z přelomu milénia, a to geniálním "V: The New Mytology Suite", následovaným deskou "The Odyssey". Od té doby nechávají fanoušky na svůj další zářez čekat průměrně čtyři léta, ovšem u dosti komplikované muziky, kterou tito Američané produkují, se jedná o fakt pochopitelný a omluvitelný. Od roku 2011 v Delawaru a Hudsonu uplynulo obstojné množství vody na to, aby kapela své ultras potěšila další dávkou kvalitního power progu.
Toto album míří spíše k powermetalovým vodám, než progovým. Kapela se vrátila trošku směrem k hudbě na zmiňovaných dvou plackách. Lehce ubylo komplikovaných kudrlinek a ozdob, díky čemuž tak jednotlivé písně působí svěžejším a vzdušnějším dojmem, což opět dokazuje, že autoři hudby, v čele s šílencem Michaelem Romeem, jso velice dovední profesionálové. Je pravdou, že prvních několik, i dosti soustředěných poslechů moc nenapoví a posluchač tápe, ztrácí se pod nánosy drzých thrashových riffů, zběsilých sól, příjemných a nevtíravých orchestrací i plného barevného vokálu. Jak ovšem postupně rozplétá hudební pletivo a album začíná odhalovat své kvality, začínají převažovat pocity příjemné a na tlačítko „replay“ mrkne s chutí.
Písně se většinou poslušně drží v březích středních temp, ovšem zajímavé jsou hlavně svou rytmickou a vokální pestrostí. Hračička Michael Romeo pod zpěvem neustále sjíždí nenápadné vyhrávky, ale do refrénu se nebojí nasypat hřmící kila. Symfonická podpora není nijak dominantní, ale výborně pasuje do atmosféry desky, přebujelé pompy zde netřeba. A Russell Allan se okatě neustále zlepšuje a předvádí skvělý výkon, od jemnějších tónů až po silový a agresivní zpěv. Všechny polohy mu sedí velmi dobře a je si v nich jistější, než pan prezident v Churchillových citátech. Za nejzdařilejší položky alba bych označil „Charon“ s hitovým líbivým refrénem a předposlední, poklidnou a melancholickou „Swansong“ s výborným kytarovým sólem na konci kompozice. Ve zbylých písních ale žádný kvalitativní propad rozhodně nehledejte a kupříkladu refrén poslední „Legend“ též patří do fondu hitových, které se problematicky dostávají z uší. Negativem jsou některé vokální linky a refrény, s nimiž se ucho ani časem nechtělo skamarádit („Kiss Of Fire“ s úvodní pasaží evokující Dimmu Borgir nebo „To Hell And Back“).
Produkce je naprosto vražedná a bezchybná. Každá vteřina oplývá navýsost poslouchatelným zvukem s dominující kytarou, jejíž sound by mohl závidět nejeden thrashový hoblíř. Zvukový mistr Jens Borgen a jeho studio Fascination Street odvedli vynikající a bezchybnou práci, stejně tak i kapela samotná.
Symphony X tímto albem potvrzují svou nezlomnou pozici na poli progresivního melodického metalu, na jehož Olympu se už nějaký ten pátek právem vyhřívají. Deska je přímočařejší, písničkovější a chytlavější než její předchůdkyně, nabušená kvalitním materiálem až po okraj, navíc ozdobená maniacky perfekcionistickým zvukem. Posluchač lačný této hudby chňapnutím po albu "Underworld", inspirovaným Dantovým Peklem, rozhodně chybu neudělá.
|
