Posledních pět let bylo pro Reckless Love neskutečných. Minulou dekádu spíše živořící kapela, která musela čelit i odchodu svého frontmana Olliho Hermana k tehdy mnohem slavnějším Crashdïet, rázem stanula na vrcholu mohutné vlny skandinávského hair metalu a svými třemi deskami válcovala konkurenci s lehkostí sobě vlastní. Akcie kapely letěly nahoru závratným způsobem, když vypustila v roce 2011 do světa megahit „Hot“ a poté s deskou „Animal Attraction“ zaznamenala mezinárodní úspěch. Ten podtrhla s albem „Spirit“, který sice podobnou bombu jako byla „Hot“ nepřinesl, ale pozici Reckless Love jen upevnil.
Jestliže „Spirit“ (oproti „Animal Attraction“) představovalo mírné přitvrzení soundu a celkově s písněmi „Sex, Drugs And Reckless Love“ nebo „So Happy I Could Die“ přineslo do tvorby kapely trochu toho metalového poprašku, „InVader“ se spíše obrací zpět k „Animal Attraction“, ovšem svým způsobem jde ještě dál. Jestliže na „Spirit“ se Reckless Love vzhlédli v klasické tvorbě Def Leppard, tedy v albech „Pyromania“ a „Hysteria“, na „InVader“ prodělávají podobný vývoj jako Elliotova parta na pozdějších albech (jako třeba „X“). Ne, „InVader“ není úplně popovou nahrávkou, i když těch hrátek se středním proudem je tady více než kdy v minulosti. Typický rukopis kapely ale zůstal zachován, a kdo to vlastně hraje, je jasné hned od prvních tónů úvodní „We Are The Weekend“. Ta překvapí využitím dechové sekce, čímž úvod skladby lehce evokuje staré dixielandové soubory, aby v refrénu připomněl komerčnější stránku Aerosmith.
Dvojka „Hands“ se pak obrátí směrem k výbušnému debutu, ovšem tak tvrdé riffy by na něm člověk hledal jen stěží. Jinak je to skladba méně výrazná, bez hitových ambicí. Těmi naopak oplývá singlová „Monster“, která hraje na tanečnější notu, ale rozhodně nepopírá rockovou podstatu Reckless Love. To se ovšem nedá říct o „Child Of The Sun“, která přetéká odpudivým popovým balastem a jestliže tou chtěla tahle finská čtveřice navázat na výtečné balady „Sex“, „Fantasy“ nebo „Hot Rain“, tak je to šlápnutí vedle a asi největší omyl desky. Na druhou stranu následující „Bullettime“ také není úplně to pravé ořechové, úvodní kytarový riff je však zabijácký a proto kapele odpustíte i ten omšelý refrén.
V duchu popu osmdesátých let pokračuje „Scandinavian Girls“, ovšem v tomto případě byla skladatelská ruka kapely přece jen šťastnější a skladba kromě vlivů Duran Duran oplývá přímo nakažlivou letní atmosférou a aspiruje tak na jeden z největších hitů desky, proti kterému je následující „Pretty Boy Swagger“ jen takovým plácnutím do vody. Nevýrazným, beztvarým, rozbředlým. Čili další omyl alba… Mezi ně můžeme řadit i „Rock It“ s nepředstavitelně otravným riffem, podivně znějícím refrénem a dokonce s rapujícím Hermanem ve sloce. To taková „Destiny“, to už je jiné kafe. Naprostá tutovka přesně v těch intencích, které kapelu vynesly na piedestal. Šlapavá sloka, příjemně znějící kytara podpořená klávesami a vybuchující refrén. To vše z „Destiny“ dělá jednu z jasných tutovek desky.
Ani konec alba není až tak úplně k zahození. „Let´s Get Cracking“ působí jako párty jízda, která zbyla po minulé „Spirit“ a může dokonce připomenout doby, kdy Kiss vzývali „Bláznivé, bláznivé noci“. A závěrečná „Keep It Up All Night“, jako první singl, který kapela z desky už v loňském roce nasadila, prostě ani zklamat nemohl. Sice nemá sílu dřívějších singlů, zejména „Beautiful Bomb“ a „Hot“, ovšem skladba je to chytře zkomponovaná a silná.
Vzhledem k výše vyřčenému lze „InVader“ považovat za dobrou desku. Dobrou desku kapely, která ale v předchozích letech natočila alba výjimečná. Reckless Love nezapomněli pracovat s melodií tak, jak to jiní prostě neumí, ale přece jen nápadů trochu ubylo. A pak ty nesmyslné přešlapy jako „Child Of The Sun“ nebo „Rock It“… Ovšem i tak se může tahle deska počítat mezi ty, které konkurenci prostě zválcují, protože potenciál v Reckless Love stále třímá veliký. Jejich doba v žádném případě ještě nekončí.
|
