Blues Pills jsou ze současných retro kapel asi nejvíc retro. Jejich hudba sice zasahuje do sedmdesátých let, ovšem jen na samotný začátek a nejvíce čerpá z let šedesátých. Už jen samotná image kapely, tedy fešné zpěvačky a tří umolousaných hipíků jasně ukazuje do jaké doby Blues Pills směřují. A co na tom, že nejstarší z členů kapely se narodil v roce 1989. Blues Pills prostě milují The Doors, Janis Joplin, Jefferson Airplane nebo Velvet Underground a dávají to světu řádně znát. Přestože by se podle názvu mohlo zdát, že hrají čistokrevné blues, až tak úplně pravda to není. Z jejich tvorby je tento styl samozřejmě cítit, ale není dominantní. Stejně důležitá je i šedesátková psychedelie a omamný opar hippies, ale i hard rock nebo funky.
I když Blues Pills jsou objevem vydavatelského kolosu Nuclear Blast, je nutné přiznat, že jejich bezejmenný debut z roku 2014 nebyl až takový zázrak. Snažil se být uvěřitelný, ovšem spíše působil naivně a tak trochu neotesaně. Nedal se upřít dobrý nápad, kterak mladší generaci prostřednictvím věkových souputníků přiblížit jedinečnou atmosféru doby, kdy se rocková hudba skutečně vyvíjela a byla inspirující se vším všudy, ovšem zafungoval spíše jen na efekt. To novinka „Lady In Gold“ je na tom přece jen lépe.
Zejména proto, že je rozmanitější, skladatelsky dotaženější a především s každým dalším poslechem zraje. Blues Pills totiž do své tvorby absorbovali další vlivy a tak už to není tak, že by jen opisovali zaběhnutá klišé, která se hrála ještě v době, kdy jejich rodiče byli dětmi. Deska je vzdušná, má silné melodie a i ten dar, že se k ní budete chtít stále a stále vracet. Není to převratné album, ale je více než příjemné, přestože na první poslech působí zbytečně zahlušeně a výborné nápady jako by ukrývalo pod tvrdou, neprostupnou slupkou. To je případ i pilotního singlu „Lady In Gold“, který nejprve lze smést ze stolu jako něco, co se víckrát slyšet nemusí, ovšem brzy se z něj vyloupne skutečný hit.
A to se, paradoxně, nejedná o nejlepší skladbu. Deska má totiž tendenci gradovat, a proto jsou nejlepší kousky umístěny v druhé polovině alba. „Bad Talkers“ zní jako kdyby Deep Purple do svého středu angažovali Janis Joplin a „You Gotta Try“ zase zaujme výborným bluesovým riffem a následným skoro až soulovým zpěvem, který ze skladby dělá menší mistrovské dílo. Přestože deska netrpí hluchými místy, její finiš je pak naprosto zdrcující. „Rejection“ je ohromující jízda, která si pohrává s atmosférou a emocemi, kdy si zpěvačka Elin Larsson sahá na dno a závěrečná coververze od starého amerického bluesmana Tonyho Joe Whitea „Elements Ad Things“, kterou rozjíždí zeppelinovská kytara plná znepokojující atmosféry, je korunovace celé desky a zároveň adept na nejlepší coververzi letošního roku.
„Lady In Gold“ tedy pro Blues Pills znamená veliký posun kupředu. Navíc se zdá, že tohle album bude trvanlivějšího charakteru, protože po opětovných posleších je na něm stále co objevovat. Proto ani známka 8,5 nemusí být konečná a že by se měnila směrem dolů, o tom lze už teď s úspěchem pochybovat.
|
