Na novou desku finské divy Tarji Turunen jsem se těšil jak metalista na letní festivaly a to zejména díky minulé výtečné desce „Colours In The Dark“, která je dle mého naprostým klenotem žánru. Po tomto albu vydala Tarja kolekci vážné hudby „Ave Maria“ a především na začátku léta EP „The Brightest Void“, které dle Tarji slouží jako předzvěst k novému dlouhohrajícímu počinu „The Shadow Self“.
Právě letní EP dost výrazně napovědělo, jaká bude nová deska. Více metalová a odvážná.
Úvodní singlovka „Innocence“ je inspirována Chopinem a začátek je zcela klavírní. Skladba dále pokračuje v Tarjině stylu a poklidnou sloku střídá chytlavý refrén. Klavír ještě výrazně promluví uprostřed písně a vážná hudba sem pasuje zcela přirozeně, jinak se jedná o hitovou rockovou věc, která fanoušky Tarji nepřekvapí, ale naopak ujistí, že je zpěvačka v dobré formě. „Demons In You“ odstartuje zajímavý kytarový efekt a pak už se jde na to nejostřejší, co Tarja zatím natočila. Velmi tvrdé kytary a především growling hostující Alissy White-Gluz (Arch Enemy) ukazují, že Tarja se nebojí zkusit i metalový extrém. Tvrdost malinko rozředí opět vynikající refrén. Druhou část skladby si přisvojí Alissa a tentokrát předvede i čistý zpěv. Je to chytře složený duet, kde je podíl obou zpěvaček rovnocenný a atraktivní. Rozhodně příjemné překvapení desky.
Prvním singlem a již velkým hitem je „No Bitter End“, která se vyjímala už na EP, nyní je malinko delší, avšak neztratila nic ze své krásy. Parádní rocková skladba s říznými kytarami a naprosto nádherným refrénem, který se okamžitě zahryzne do hlavy, a už ho z ní nedostanete. Tarja tu zní neskutečně uvolněně a temperamentně. Nechybí tomu vůbec nic. Soudě dle krásné a hudebně bohaté „Love To Hate“ je Tarja manufaktura na hity. Píseň neustále mění tempo, tvář a především je nesmírně dramatická. Tarja zde předvádí barvy svého hlasu dosud neslyšené a to natolik pestré, že jiné zpěvačce by to stačilo na celé album. „Love To Hate“ je takovou mini operou uprostřed desky a v rámci žánru je nesmírně progresivní. Jedna z nejlepších Tarjiných skladeb a naprostá dokonalost.
Jenže pak je tu „Supremacy“. To je sama o sobě skvělá rocková věc, avšak od Muse a Tarja ji jen přezpívala. Sice skvěle, jenže opravdu nechápu, proč tohle není jako bonus či součást předchozího EP. Přiznávám, že nemám rád covery. Tenhle je sice solidní, ale pro album docela zbytečný („Darkness“ od Petera Gabriela na minulé desce se povedl rozhodně víc). Rovněž i náladou tak nějak přerušuje skvěle rozjetou desku. Dle mého přešlap. Následují dvě jemnější věci a jinak velmi rockové album je zpomaleno. První z nich je křehká a dojemná „The Living End“. Druhá je „Diva“ s divadelní atmosférou. A Tarja tu pouští svůj hlas do operních výšek, přitom dokáže zpívat velmi vynalézavě a dodává skladbě uvěřitelnost i emoce.
Po divadelním představení přichází návrat k rockové náladě desky. „Eagle Eye“ už byla na EP (bubnoval ji Chad Smith) a zde je stejně jako „No Bitter End“ jen minimálně upravena. Píseň je v podstatě rockovou baladou s povedenými a tajemně znějícími klávesami. Zajímavostí je, že zde s Tarjou zpívá i její bratr Toni. Pravděpodobně vrcholem desky je „Undertaker“, přetékající hudební nádherou. Už úvodní klávesy a orchestrace navodí mrazení. Melodie je dojímavá a zároveň velkolepá. Skladba opět kloubí vážnou hudbu s metalem a Tarjin hlas zde maluje překrásný obraz. Trochu bych to přirovnal k „Delivarence“ z minulé desky, protože je to obdobně epická věc, kterou si budete chtít pouštět pořád dokola.
„Calling From The Wind“ klame baladickým začátkem, protože pak se píseň zlomí v metal s hutnými kytarami. Tarja tu předvádí své klasické „a – a – a – a“. „Too Many“ je epickým závěrem desky a je v ní vše, co Tarja na celé desku předvádí. Emoce, drive, symfoničnost, skvělé melodie. Skladba končí po sedmi minutách, ale když si počkáte, vystrčí na vás růžky nečekaný skrytý bonus. Neřeknu jaký, ale je to hoodně dobrý.
„The Shadow Self“ skvěle navázala na minulou desku. Především v touze experimentovat a nezastavovat se na místě. Tentokrát Tarja vsadila na více metalovosti a například zvuk kytar je opravdu silný. Nejdůležitější fakt je ale ten, že Tarja jako zpěvačka má stále co nabídnout a pořád se zlepšuje. Není to jen „ten operní přednes“, ale komplexní zpěv, který předává veškeré emoce. Stejně jako hudba i zpěv je zde pestrý. „The Shadow Self“ mi přesto nepřirostla k srdci jako předchozí nahrávka, která měla semknutější atmosféru a žádný rušivý element jako „Supremacy“. I přesto musím před Tarjou smeknout, protože natočila skutečně výtečné album, které jen tak neomrzí.
|
