Portugalští Moonspell si za ta léta na scéně vydobyli pevné postavení kapely, která točí skvělá metalová alba (pominu jistý přešlap uprostřed kariéry). Jejich desky jsou navíc poměrně pestré a téměř každé ukazuje Moonspell v trochu jiné podobě. Minulé „Extinct“ bylo převážně gothic rockové a přesto, že patří k nejměkčím deskám Moonspell, považuji ho za jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší.
„1755“ je oproti „Extinct“ o dost tvrdší. Zejména proto, že Fernando využívá téměř bezvýhradně growl či řev a na přitvrzení má určitě vliv i samotná lyrická složka desky. Ta totiž vypráví o nejničivějším zemětřesení v dějinách Evropy, ke kterému došlo v roce, podle kterého je album pojmenováno a Moonspell mapují celou událost a období kolem této katastrofy, při níž zemřelo na 60 tisíc lidí.. Původně se mělo jednat pouze o EP, ale téma přihrálo kapele další nápady a tak vznikla dlouhohrající nahrávka. Moonspell ji pojali vskutku velkolepě a nahráli tak své nejepičtější dílo.
Začátek je překvapivý. Kapela vytáhla skladbu „En Nome Do Medo“ z alba „Alpha Noir“ a s pomocí Jona Phippse jí dala orchestrální podobu, která je vskutku excelentní a skladba se jeví snad lepší, než její starší verze. Orchestrace a sbory se však objevují na celé nahrávce a zajímavostí může být fakt, že i když zní skutečně živelně, jedná se pouze o studiové mašinky, nikoliv o reálný orchestr. Kontrast symfonické hudby a Fernandova growlu je vynikající.
V titulní skladbě „1755“ jsou už Moonspell řádně metaloví. Metal je však podpořený masivními sbory (schválně jestli v nich odhalíte Mariangelu Demurtas z Tristanie). Stejně jako na předešlé nahrávce se Moonspell nevyhnuli orientálním vlivům a melodiím. Jako třešnička na dortu pak působí hra na darbuku v podání Martina Lopeze (Soen,ex-Opeth). Jedním z vrcholů desky je fantastická „In Tremor Dei“. Epická skladba, která drtí emocemi. Opět skvěle zakomponované sbory, varhany a přitom se jedná pořád o pořádný metal. Mráz přeběhne po zádech, když se k Fernandovi připojí zpěvák portugalského Fada (hudební žánr) Paulo Bragança. “Desastre” trochu více přitopí pod kotlem, protože se zaměřuje na tradičnější výraz kapely. Aby deska byla co nejvíce autentická, využila skupina své mateřštiny. Jedná se tak o první desku Moonspell, kompletně zpívanou v portugalštině (vyjma španělské verze “Desastre”).
Atmosféra houstne. “Abanao” představuje nejbrutálnější kousek nahrávky. Výborné rytmické zvraty, drtivé riffy a Fernando ve skvělé formě. Přitom samotná metalová složka alba není nikterak překvapivá či objevná. Metal, jakým se kapela prezentuje dvacet let, přesto skvělá zábava. Důležitější je celková podoba nahrávky, která působí jako opera. Vše je podřízeno příběhu a událostem, o kterých se tu vypráví. Pro někoho se tedy bude jednat o příliš nabubřelé dílo, avšak dramatičnost desky dokáže opravdu strhnout a v samotném zvuku nechybí ani trocha té metalové špinavosti. “Evento” v tomto duchu pokračuje, po této skladbě však přijde překvapení.
V “1 De Novembro” jsou Moonspell najednou špinavě rockoví a syroví. Zaskočí nejspíš zpěvákův projev, protože jsem nikdy neslyšel Fernanda použít takové hlasové rejstříky. Křičí a řve, jak se na tvrdý rock sluší a patří. Skladba i přes svou odlišnost obsahuje všechny aspekty hudby Moonspell a podtrhuje náladu a dramatičnost celé desky. “Ruínas” je nejatmosféričtější položkou alba a prim hrají krásné kytarové harmonie. Zapůsobí rovněž hravé klávesy. “Todos Os Santos” zní nejpozitivněji. Už je po katastrofě a nové Portugalsko povstává směrem k lepším zítřkům. Skladbě vévodí hitový a sborový refrén, kde také prakticky poprvé na desce uslyšíme Fernanda zpívat čistě. Trochu svého barytonu si nechal i pro závěrečnou “Lanterna Dos Afogados”. Vskutku nádherná tečka za albem. Klávesový motiv nedostanete z hlavy a atmosféra je zde magická. Hudebně se Moonspell dostávají až k gothic/doom metalu, paradoxně jde o cover brazilské poprockové kapely Os Paralamas do Sucesso.
Album skončilo a příběh byl dovyprávěn. A právě jako velké hudební vyprávění “1755” působí. Ve svém jádru jde o typickou desku Moonspell, která je však pozměněna téměř do operní podoby. Využití sborů a velkolepých orchestrací je pro kapelu nové (respektive dříve se tyto prvky držely na uzdě), stejně jako některé nové Fernandovy hlasové rejstříky. Důležité je, že deska funguje jako pevný a logický celek, který nemá slabé místo. K dokonalosti, jakou mělo “Extinct”, chybí hitovost a lehkost. To je však vynahrazeno velkolepostí a atmosférou. Ve výsledku se jedná o další vynikající desku Moonspell, na kterou může být kapela hrdá, protože se jí povedlo zhudebnit událost pro jejich národ tak osudovou.
|
