V roce 2018 jsem jako redaktor výrazně zaostával za svými kolegy. To ale neznamená, že bych se o novinky v oblasti metalové (potažmo rockové) hudby nezajímal. V loňském roce jsem si užíval nová alba kapel jako Kissin Dynamite, U.D.O. či Beyond The Black a ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak si nemohu vzpomenout na to, zda mě nějaký interpret vyloženě zklamal. Nebudu se pouštět do žádných větších akcí, ale stručně a jasně shrnu to, co mi v loňském roce utkvělo v paměti a co považuji za událost (ať už dobrou nebo špatnou).

Alba:

1) Na úplném vrcholu roku 2019 je pro mne bezesporu album "Firepower" od Judas Priest. Po předchozí desce "Redeemer Of Soul", která se bohužel řadí do čistého průměru jidášovské diskografie, jsem nečekal, že se staří pardálové vytasí s tak obrovskou porcí nové energie. Hlasová vitalita zpěváka Roba Halforda je obdivuhodná a kapela je na tom snad kvalitativně lépe, než v dobách dokonalého Painkillera. Nezbývá než doufat, že se ještě alespoň jedné desky dočkáme, o čem vzhledem ke zdravotnímu stavu Glenna Tiptona trochu pochybuji. Kdyby ale "Firepower" mělo byt rozloučení s kariérou, tak to je více než důstojné zakončení.

2) Obrovské překvapení mi naservíroval Marius Danielsen s druhou částí metalové opery "Legend Of Valley Doom", ve které slavnostně dřímá skutečná esence melodického speed/power metalu. Zvukově bych si sice představoval trošku více tvrdosti, ale jinak albu nemohu nic vytknout. Skladba "Angel Of Light", ve které si to pěvecky rozdávají Michael Kiske a Daniel Heimann, je třešničkou na dortu této skvělé desky.

3) Powerwolf mám na živo moc rád. S jejich studiovými alby je to však o poznání horší. Neustále se opakující pasáže mě dokázaly vždy zkazit jinak skvělý poslech. O to větší radost mi udělali s jejich poslední fošnou "The Sacrament Of Sin", kde svůj hudební jídelníček dokázali naservírovat s takovou vervou, že jim některé, stále se opakující chyby, odpustím. Tohle se zkrátka povedlo!

4) Vím, že touto volbou tradičně rozvlním stojaté vody klidných diskuzí na našem webu, ale novinková deska "Sudová přitažlivost" od tuzemských Alkehol mě opravdu baví. Kluci se (i navzdory změnám sestavy) pokropili živou vodou (nebo spíše vodkou) a připravili novou porci hitů jako "Víkend", "Spalovač chlastu" či "Sedím doma". Oproti předchozím deskám je novinka navíc více rozmanitá (místy až thrashová) a já si poslech zkrátka užívám.

Události:

1) Helloween: Dýně se vrací s novou deskou
Sen se stal skutečností! Má srdcová kapela oznámila, že v roce 2020 vyjde nové studiové album společně s Michaelem Kiskem a Kaiem Hansenem. Singl "Pumpkins United" je sice plný patosu a při jeho natáčení se zřejmě hlavně sázelo na jistotu, ale kurňa, Helloween se v téměř původní sestavě vrátili a já věřím, že se budou sakra snažit, aby jejich nová deska byla skutečnou událostí!

2) Aleš Brichta: Strmé klesání ke dnu
S obrovským smutkem sleduji, jak se kariéra někdejšího krále českého metalu zcela vytrácí do zapomnění. Avizovaná deska Projectu s názvem "Ubráníme Řím", která měla vyjít v létě, se nakonec nenatočila. Oficiální stránky jsou neaktuální a živé výkony Aleše Brichty jsou (fanoušci prominou) naprosto otřesné. Zapomíná texty, nepamatuje si jména svých spoluhráčů a jeho hlas je již zcela za zenitem. Jistě, může za to jeho zdravotní stav (dle posledních informací od Miloše Doda Doležala je již téměř úplně slepý) a vím, že to není jediný problém, který Aleše trápí. Většinu koncertu prosedí na židli a sotva stíhá tempo zbytku kapely. Nevěřím ale, že se nenajde nikdo, kdo by mohl reagovat na četné dotazy fanoušků. Otázky na budoucnost jeho kapely se množí a odpověď není žádná. Takhle to v dnešní době sociálních sítí prostě nemůže fungovat.

3) Svoboda umělců: nepochopení fanoušků
Je již nepsaným pravidlem, že pokud se metalový interpret vydá do odlišných stylových vod, tak to fanoušci v drtivé většině případů kriticky strhnou. Své o tom ví zejména Helloween (alba "Chameleon", "The Dark Ride"), Edguy ("Age Of The Joker") či Stratovarius ("Stratovarius"). Téměř vždy se jednalo o prodejní fiaska. Na druhou stranu jsou však tato alba velice zdařilá a kvalitní. Chce to zkrátka trochu tolerance a nadhledu, i když přiznávám, že například vývoj kapely Edguy mi drásá srdce při vzpomínce na songy "Tears Of A Mandrake" či "Babylon". Za sebe tvrdím, že vítám, když někdo zkusí něco nového, ale musí si především zachovat kvalitu. Stačí vzpomenout na debutové album Michaela Kiskeho, které míří až do popových vod, ale já se k němu vracím pravidelně a rád. Je to samozřejmě velmi individuální, neboť u jistých interpretů fanoušek nečeká žádný výrazný vývoj (viz. AC/DC), ale zejména u heavy/power/speed metalových spolků se řeší jejich vývoj více než u jiných stylů. Podívejme se, jak dopadli takoví HammerFall. Po vydařeném albu "Infected", které ukázalo kapelu v jiném světle, se fanoušci od kladivářů odvrátili a ti nám opět servírují další a další variace na "Legacy Of Kings". ...ale takových případů jsou stovky.

Co se poslechu hudby v roce 2018 týká, tak díky hudební aplikaci Spotify jsem zjistil, jaké skladby jsem si pouštěl nejčastěji. Pokud tedy chcete nějaké tipy na poslech, tak zde jich několik máte:
1) Judas Priest - Lightning Strike
2) Primal Fear - Apocalypse/New Rise
3) Alkehol - Víkend
4) Marius Danielsen - Angel Of Light
5) Lady Gaga & Bradley Cooper - Shallow