Alba Amorphis se dobře prodávají a kapela je respektována napříč metalovou komunitou. Mají ji rádi fanoušci melodického metalu i ti, co dávají přednost extrémnějším odnožím kovového žánru.Nyní Amorphis přicházejí s novým albem „Halo“. Stejně jako předešlé dvě nahrávky, i zde s nimi spolupracoval producent Jens Bogren a jak kapela přiznává, měl opět velké slovo. „Halo“ je završením pomyslné trilogie nahrávek právě pod taktovkou Bogrena. Všechny tři desky mají stylově příbuzné obaly – jedná se takřka o mandaly. Obrazec na „Halo“ znázorňuje světlo a tmu. Tenhle kontrast je vlastní i hudbě Amorphis. Na jedné straně melodický death metal, na druhé hromada melodií a folklórních i progových prvků. Hudebně na své dva předchůdce album navazuje a mnoho posluchačů nebude ničím příliš překvapeno. Rozdíly jsou však patrné.
„Under The Red Cloud“ bylo plné orientálních motivů, které s oblibou Bogren používá, „Queen Of Time“ bylo zase velkolepé a na poměry kapely obsahovalo mnoho orchestrací. Obou elementů u „Halo“ výrazně ubylo a album působí obyčejnějším dojmem. Má stále bohatou produkci, ale kapela se soustředila na metalové jádro skladeb. Úvodní „Northwards“ lehce překvapí, na nic nečeká a rovnou to do posluchače pořádně valí. Jedná se o zvukově nejbohatší skladbu desky, obsahující hodně prog rockových elementů a postupů, stejně jako sbory a časté změny tempa.
Kapela nabídne typické hitovky „On The Dark Waters“ či „The Moon“. Prvně jmenovaná zaujme parádními vokálními aranžemi, v Tomiho zpěvu jde slyšet celkový posun, V čistých polohách je Tomi ještě emotivnější a příjemnější než kdy dřív. Jeho growl je jako vždy srozumitelný a v této skladbě je jeho využití nejpůsobivější. Moment překvapení může nastat u „Windmane“, její refrén jako by si Amorphis vypůjčili od Katatonie. Rovněž Tomi se hlasem a stylem zpěvu blíží Jonasi Renksemu. Skvěle v songu působí nečekané zrychlení a vynikající kytarové sólo.
Jedním z vrcholů nahrávky je úžasná „Seven Roads Come Togheter“, která od začátku říká: „Máme tady pro vás melodii, co vás čapne a nepustí“. Song má sílu především v emotivní rovině a v gradaci, která je v závěru takřka dokonalá. „War“ lehce překvapí svou tvrdostí (ačkoliv název skladby k tomu vybízí). Amorphis místy jdou s trochou nadsázky až někam k black/death metalu, ale některé pasáže skutečně pořádně drtí. „The Wolf“ příjemně změní náladu díky skvělému ústřednímu death metalovému riffu. Amorphis podobné postupy příliš nevyužívají a tak to rochu zpestří album.
Trochu na škodu je, že Amorphis oběcně využívají pro každou skladbu totožný postup. Razantní sloku s growlem následuje vzletný hitový refrén, sem tam se mění situace s mezihrou či sólem. Growl působí místy až zbytečně nebo lehce otravně. Některé skladby by se bez něj obešly, ale i takové které by mohly být jen s growlem. Ne, že by Amorphis neměli nápady anebo nahrávku odflákli, ale někdy je model „growl x čistý zpěv“ tlačen až příliš okatě. Jedinou opravdu jinou písní je závěrečná „My Name Is Night“, baladický duet se zpěvačkou Petronellou Nettermalm z kapely Paatos. Song je téměř akustický, velmi křehký a okouzlující. Amorphis jsou naštěstí schopní skladatelé a Jens Bogren šikovně a pestře zakomponoval všechny možné prvky hudby kapely na různá místa alba - tady přijde orientální motiv, jinde dominují sbory, onde se dostane ke slovu parádní orchestrace. V každém případě chce album čas, protože zraje až s opakovanými poslechy.
„Halo“ je vynikající deska. Amorphis opět potvrdili, že jsou absolutní metalovou špičkou. Kdo je má rád, nemusí s pořízením novinky vůbec váhat. „Halo“ má slabší místa, ale také plno skvělých skladeb. Muzika, která chytne a nepustí.
|
