Ne, že by všechno skončilo ve chvíli, kdy Nirvana vydala „Nevermind“, k očistě scény se schylovalo už dobu předtím. Pozorovala to i Lita Ford, která na minulém albu „Stilleto“ vsadila více na komerčně rockovou kartu, i když tendence vývoje rockové hudby byly trochu jiné, de facto po raketovém nástupu Guns N`Roses se začínala preferovat tvrdší hudba, než s jakou v osmdesátých letech slavili úspěch Poison, Whitesnake či Def Leppard. Lita šla opačným směrem, což se jí vymstilo, neboť „Stilleto“ bylo oproti předchozí nahrávce „Lita“ vcelku neúspěšné. Možná i proto se rozešla cesta Lity a producenta Mikea Chapmana a nad Litinou kariérou chvilku visel otazník. Protřelá manažerka Sharon Osbourne přivedla do hry ostříleného producenta Mikea Wermana, který stál za úspěchem Mötley Crüe a budoucnost začínala dostávat o něco jasnější kontury.
V sestavě, která na konci roku 1990 nastoupila do studií Ocean Way a Sunset Studios v Los Angeles, nebyl basista Don Nossov, jehož nahradil renomovanější hráč Matt Bissonette, známý jako nástupce Billyho Sheehana u Davida Lee Rotha, a do kytarového tandemu s Litou se podařilo získat zručného Joea Taylora. Ty doplnila těžká váha v podobě skladatele a hitmakera Jima Vallance, jenž byl dvorním autorem Bryana Adamse. Lita si od něj slibovala větší hitovost skladeb, neboť chtěla zacílit na co nejširší masy. Jenže jí unikala skutečnost, že doba byla znovu před ní, ačkoliv oproti „Stilleto“ přece jen přitvrdila. A tentokrát nešlo o pouhý krok, ale přímo o mílový skok. V roce 1991 se všechno lámalo. Na absolutní vrchol obliby se kromě Guns N`Roses dostala i dříve striktně thrashová Metallica a ze Seattlu se valil proud alternativní hudby v čele s novým idolem rockového světa, s Nirvanou. „Dangerous Curves“, přestože je dost možná nejlepší deskou Lity, vyšla dva měsíce poté, co všechny tři kapely vydaly své bestsellery a přepsaly dosavadní pravidla hry.
„Dangerous Curves“ proto nemohla mít takový dopad jako „Lita“, přestože se jí vyrovná a v některých místech i předčí. Netrpí nevyrovnaností jako „Stilleto“, aby nabídla několik skutečně velkých a zásadních hitů a zbytek tvořila výplň, v tomto případě jde o hitovou jízdu od začátku do konce. Lita hned na začátek nasadí neurvalou „Larger Than Life“, kterou jako kdyby chtěla konkurovat špinavým streetrockovým partám, nejpozději s nejhitovější věcí desky „Shot Of Poison“ sází jeden velký stadionový hit za druhým. Místy jde až směrem k AOR (v „Shot Of Poison“ či v „Holy Man“), ale nezapomíná ani na správný poměr tvrdých kytar, které album dělají lákavé i pro příznivce tvrdší hudby. O návrat někam k prvním dvěma deskám „Out For Blood“ a „Dancin` On The Edge“ se tentokrát nejedná. Kompozičně, stylově i producentsky je „Dangerous Curves“ ukotvena v letech na přelomu osmdesátek a devadesátek, kdy se točila velká alba v drahých studiích.
Je na ní jen velmi málo míst, která by se dala označit za slabá. Když dojde na méně výraznou „What Do Ya Know About Love“, Lita okamžitě tuto skutečnost vykompenzuje trefami do černého, ať už jsou to klipovky „Shot Of Poison“ a „Playin` With Fire“, zádumčivá balada „Bad Love“, nebo tvrdší, skoro až metalovější „Hellbound Train“. „Dangerous Curves“ netrpí tím, čím předchozí dvě desky, a to slabší druhou polovinou. Přestože skladby „Black Widow“ (nezaměňovat s „Die For Me Only (Black Widow)“ z debutu „Out For Blood“), „Holy Man“ a „Little To Early“ jsou dnes v podstatě zapomenuté kusy, po jejich oprášení posluchač dostane hodnotné kusy stadionového rocku, které jsou trochu poplatné době vzniku, ale i v tom spočítá kus jejich kouzla. Jedinou trochu zbytečnou skladbou je závěrečná (pokud nepočítáme ani ne dvouminutovou exhibici „Little Black Spider“) „Tambourine Dream“, která jako kdyby svým zemitým, přírodnějším výrazem chtěla zachytit ducha překotné doby.
Přestože se MTV snažila a klipy ke všem třem singlům nasazovala do pravidelné rotace, album se propadalo do hlubin nezájmu. Prodejní čísla ani náhodou nedosáhla výsledku „Lity“ ani „Stilleta“ a proto výběrovka „The Best Of Lita Ford“, která vyšla pouhý půlrok po „Dangerous Curves“ značila fakt, že čistky, které začala dělat firma RCA, zasáhly i Litu. Její hudba byla rázem nemoderní, její polonahé fotografie působily v době flanelových košil značně nepatřičně a Lita se svezla s dalšími glam metalovými kapelami do propasti zostouzení. Nepomohlo jí ani prohlášení, že Soundgarden či Alice In Chains bere jako dobré kapely, které už dávno měly slavit zasloužený úspěch.
Nedařilo se jí ani v soukromém životě. Po rozchodu s Tonym Iommim v druhé polovině osmdesátých let zažila románek a krátké manželství s bývalým kytaristou W.A.S.P. a prvotřídním alkoholikem Chrisem Holmesem, které skončilo snad ještě rychleji, než začalo. V jejím životě se měnilo všechno. Komerční úspěch byl fuč, Holmes ležel na plech zpitý v objetí jiné ženy a tehdy se na obzoru objevil jiný muž, který jí měl ještě několikrát obrátit život naruby. Byl jím zpěvák zoufale neúspěšné glam metalové formace Nitro, ovšem na druhou stranu veleúspěšný a velice bohatý podnikatel Jim Gillette.
|
