V zemi, kde zítra již znamená včera… tloukli mi do hlavy kdysi strašně dávno o jedné nejmenované krajině. Asociaci na toto buditelské motto ve mně probudila prvotina italských Future Is Tomorrow. Nejen tedy názvem seskupení (byť to se přímo jasně nabízí), ale i svým obsahem. Italové totiž dokázali zahrát na power-(lehce)progresivní strunu natolik smysluplně, aby jejich nahrávka, která čekala na vydání od roku 2007, nezestárla, zněla dostatečně svěže a přitom z ní svítil i příslib do budoucna.
Future Is Tomorrow zvládli při zpracování konceptu, týkajícího se témat spojených se smrtí v moderní společnosti, chytře uchopit nejen zásadní elementy zmíněných stylů – tedy instrumentální zručnost, rozmanitost a změny tempa s chytlavými melodiemi – ale dokázali je navíc okořenit i šikovně nadávkovanou vrstvou pozlátka. Co bych možná jinde bral jako prvoplánovité (tedy zejména religionistické chorály, využití latiny či growlingu) na „Fit To Die“ dovedně zahušťuje a dotváří pestrou a trochu zadumanou atmosféru. A na rozdíl od australanů Voyager, na jejichž debutové album „Element V“ jsem u „Fit To Die“ vzpomínal asi nejčastěji, dokázali FIT ze všech těchto tanečků kolem podstaty utvořit soudržný celek, který stojí pevně na nohou zejména díky povedenému riffování a pestré hře mistra tlučmistra. Jako opodstatněné (většinou) považuju i důkladné natahování skladeb, neb Future Is Tomorrow mají co říct. Když dojde na nejsilnější okamžiky, jsou FIT přesvědčiví nejen v rychlých úderných skladbách (zejména excelentní svižná titulka „Fit To Die“, ozdobená minimalistickým a přitom teatrálním projevem pěvce Maxe), ale i v pomalých náladovkách (doporučit lze zejména rozvážnou silou dýchající „Stories To Tell“). Jistě, Future Is Tomorrow občas tu rozvláčnost, nakašírovanost a barevnost přeženou (i tady platí odkaz na prvotinu Voyager), sem tam se jim vetře hlušší místo („Awakening The Ghosts“), ale v globále jejich hraní si se smrtí bezpečně obstojí.
Škarohlíd by mohl říct příliš přemýšlivé na power metal, příliš přístupné na progres. Optimista (chce se mi říct fajnšmekr, ale na to jsou Future Is Tomorrow opravdu příliš lehoučcí) právě v těchto rozporech může najít největší pozitivum desky, na jejímž konci můžete mít pocit, že nápady Future Is Tomorrow jsou natolik rozmanité, že vám v uších nezůstala žádná prvoplánová chytlavka a cosi vás bude nutit pustit si „Fit To Die“ znova. A i když to neuděláte, tak se po chvíli přichytíte u toho, že si některý z motivů (znovu se jako první ozve titulka) podvědomě pískáte. Což může progresivistům znít poněkud podezřele, ale věřte mi, že i oni si na melodických vlnách přijdou na svoje. Future Is Tomorrow jsou dostatečně připraveni nejen na smrt, ale i na život!
|
