Nebýt nástroje v rukou Roberta Kelnara, asi bych loňské album kapely Werglův pjos, nazvané „Pia Fraus“ označil za celkem normální punkové album. Jenže zvuk houslí (alespoň do té doby, než jejich jedinečnost chvílemi trochu vyprchá) je tak osvěžující, že dokáže zalátat i textové díry, díky kterým se „Milosrdná lež“ stává občas poněkud prokouknutelnou.
Když se vynoříte z lehce přetažené půlhodinky s „Pia Fraus“, nejspíš spokojeně zamlaskáte a nebudete mít tendenci vyhledávat jakékoliv šotky. „Pia Fraus“ je jednak skvěle zvukově odvedená práce, jednak výborně zahraná muzika se svižnými hudebními nápady, působivou razantní energií a dokonalým smyčcovým kořením. Občas lze ucítit závan coru, občas nenucenost Tří sester, občas si zaSKAčete, ale základem všeho je zpěvný punk rock. S texty, řekněme „angažovanými“ (na mušce jsou komunisti, fašouni, středovýchodní konflikt), nezbytně klišovitými i s naprosto nezávaznými blbinkami. Slovní sdělení nejsou nijak složitá, zcela v souladu s přímočarou muzikou jde spíš o jednoduché halekačky, přesně odpovídající danému žánru. A proto vlastně není ani tak na závadu, že textař nevládne zrovna nějakou zásadní obratností.
Neb hlavní roli pro mě u Werglova pjosa představují housle a radost, nejvíc jsem se pobavil u melodicky skočného úletu s „dramatickým“ příběhem „Hon-shu-lin“ a totálně uvolněné ptákoviny „Kytky“ s bezvadným vícehlasým halekáním. Zmíněná textařská neobratnost trochu sráží „angažované“ songy, které sice mají hlavu, patu i poselství, nicméně (ale jak říkám, ono to do žánru snad i sedí) působí textově poněkud stroze až nedotaženě. Z téhle kategorie jasně vyčnívá úvodní skákací „Kupředu levá“.
Živé, energické, pohodové a zábavné album, které těžko kdy punkeři pověsí na žánrovou tabuli cti, ale pocit, který z něj zaručeně na konci budete mít, vychází přesně ze slov, která Werglovi pjosové bezstarostně vyřvávají v „Čobolovi“ – „tak jdem bavit se dál…“
|
