Situace kolem kapely Neverland se rozhodně nedá nazvat přehlednou. Nejen, že svůj název sdílí ještě s několika dalšími uskupeními, ale člověk ji může najít i pod druhým označením – Dreamtone & Iris Mavraki's Neverland. Kapela vznikla spojením tureckých Dreamtone (ti už měli na kontě jedno album) s řeckou zpěvačkou Iris Mavraki. V roce 2008 přišla se svým debutem v této sestavě a dva roky nato nabízí milovníkům progresivního power metalu pokračovatele s názvem „Ophidia“.
Debut kapely přilákal pozornost také díky jménům, které se na desce objevily. Nejvýznamnějšími hosty byli Hansi Kürsch (Blind Guardian), Tom Englund (Evergrey) či Gary Wehrkamp (Shadow Gallery). I na druhé desce se v tradici významných pěveckých hostů pokračuje. Hned druhá skladba „Silence the Wolves“ patří celá výraznému hlasu Urbana Breeda (Pyramaze, ex-Bloodbound, ex-Tad Morose) a nejen jeho projev, ale také chytlavý refrén z ní dělá jednu z nejlepších skladeb na albu. Dalším hostujícím hlasem je mistr Jon Oliva, který je k nalezení ve skladbě „Invisible War“. Ačkoli to není věc, která by byla Olivovi napsaná přímo na tělo, nakonec se z toho vyklube docela pozoruhodná kombinace. Alespoň máme možnost slyšet jeho nezaměnitelný hlas v kombinaci s méně typickým doprovodem. Podobně na tom je i poslední host, který činí toto hudební dílo skutečně tak mezinárodním, jak jen to jde – brazilský výškař Edu Falaschi. Ten dostal na starost vokály ve skladbě „Ashes to Fall“, která také patří k těm nejpovedenějším kouskům a zároveň je pro typický hlas netypickým podkladem. Na Falaschiho hlas jsme z jeho domovské Angry zvyklí převážně ve vysokých polohách – zmíněná skladba ho ale většinu času drží hodně dole a prakticky ho nenechává předvést jeho nejvyšší polohy. Dle mého bylo ale obsazení tak charakteristických hlasů do jejich netypických poloh hlavně snahou o ozvláštnění – a vzhledem k tomu, že jsou všechny tři skladby velmi povedené, tak experiment vyšel.
O zbytek alba se už hlasově stará převážně zpěvák Oganalp Canatan – a to více než dobře. Má velmi příjemnou a zajímavou barvu hlasu. Jeho projev pak místy doplňuje doprovodný ženský vokál Iris. Samotná hudba kapely je pak citelně ovlivněná jejím původem (což mě vždycky jedině potěší). Výraznou roli hrají klávesy, které jemnými tóny dokreslují atmosféru skladeb, které jsou celkově velmi pompézní a rozmanité. Hudba kapely Neverland je jemná, jakoby křehká a umírněná. Nečekejte žádné nářezy, ačkoli jde o power metal, hudba je zatlačená do pozadí a velmi uhlazená. Snaží se spíše přirozeně plynout a vtáhnout posluchače do navozené atmosféry, než mu nabušit do hlavy co nejvíc decibelů. Atmosféra pak nejvíc vyniká v pomalých skladbách – vynikající je například „Will of God“ s tóny flétny. Nejsilnějším kouskem je ale velmi intenzivní skladba (s výraznými orientálními vlivy v rytmu) „Speak to Me“ s příjemně vlezlým refrénem.
Album „Ophidia“ je různorodé a přitom nese jasný a vyhraněný rukopis. Ačkoli je tu pár skladeb, bez kterých bych se klidně obešla, celkově je to dílo soudržné, které funguje jako celek a tím o kousek překonává svého předchůdce. Rozhodně originální a příjemná věc na poslech.
|
