Liv Kristine, hlas gothických vikingů Leaves´ Eyes, má ráda pop a její něžný hlásek je na něj stavěný. Jakkoli dobře tak zní ve své domovské kapele, je jasné, že jsou tu jiné směry, které ji lákají mnohem víc. A od toho je přece sólová tvorba, aby člověk mohl svobodně tvořit to, co mu je nejbližší. Jenže taková sólová deska bude určitě zajímat i fanoušky Leaves´ Eyes – už jen vzhledem k tomu, že s jejím tvořením pomáhali kolegové z kapely – kytarista Thorsten a manžel Alexander, který se tentokrát nezapojil hlasově (to by tady znělo opravdu nepatřičně), ale pouze skrze klávesy a samply. U těchto dvou jmen ale veškeré spojení s metalem končí.
Řekněme to na rovinu – tohle rozhodně není pro zaryté metalisty. Už úvodní „Skintight“ mě doslova vyděsila použitými motivy (o doprovodném klipu nemluvě). Ihned se mi vybavila Madonna, kterou ostatně Liv uvádí jako svůj velký vzor. Nejdéle u třetí skladby jsem si ale přestala všímat toho popového pozlátka a z hlubších vrstev začaly vykukovat zajímavé
nápady. Písně jsou prezentovány s velkým citem, mají nápad, v mnoha případech i chytlavý refrén („Wonders“) či pěknou melodickou linku. V „Emotional Catastrophies“ se pak objeví dokonce i elektrická kytara – i když jen velmi umírněná. Nejvíc se mi ale zamlouvají pomalé kousky, doprovázené buď na akustickou kytaru, nebo na piáno. Naprostým vrcholem je pak závěrečná „The Rarest Flower“ se skvělým textem, který je přednesen tak procítěně, až to rve srdce.
Takže, pokud vám nevadí trochu té cukrové vaty, popové samply a (inteligentní!) mainstreamové melodie a máte navíc rádi hlas Liv, může se ze „Skintight“ stát plnohodnotný kousek ve vaší sbírce. Pokud pro vás z předchozí věty platí pouze poslední tvrzení, pořád se vám poslech vyplatí – minimálně kvůli skvělým akustickým baladám, kterých je tu prakticky většina („Twofold“, „Wonders“, „Love In Grey“,... ). No a ten zbytek by se měl držet dál. A když už se k poslechu přeci jen někdo z toho zbytku dostane, může ho uklidnit, že díky extrémně krátké stopáži nebude trpět dlouho. Jen radím neodsuzovat hned po první skladbě. Když jsem si zvykla na styl desky, nakonec se z toho stal příjemný a osvěžující poslech. A i kdybych měla v rámci „true“ metalového postoje přísně zavrhnout všechno ostatní, zmíněná úchvatná balada „The Rarest Flower“ má můj nejhlubší obdiv a stálé místo ve speciálním baladickém setlistu.
|
