Měsíc a půl před vydáním třináctého studiového alba přichází jako ochutnávka EP „Darkest Hours“. Je to příjemný prostředek k dočasnému zklidnění nadržených fandů (mezi něž patřím), kteří tuhle kapelu budou zbožňovat minimálně do té doby, dokud v ní bude alespoň jeden člověk s křestním jménem Timo. Nečekaně morbidní rozměr názvu tohoto mini alba ovšem dodávají nové zprávy, které informují o rakovinovém nálezu v krku bicmena Jörga Michaela. Letošní rok je v podobných zvěstech opravdu výjimečně krutý a nám nezbývá než doufat, že to tentokrát všechno dobře dopadne.
Deska samotná pak skutečně neslouží k ničemu jinému, než ke zkrácení čekací lhůty, ze sběratelského hlediska je její hodnota celkem nulová, neboť obsahuje dvě skladby, které budou i na fošně dlouhohrající. Pak už jenom demo verzi jedné z nich a dva živé záznamy. Ty jsou bohužel vybrány s tou největší možnou jistotou a je otázka, jestli jsme potřebovali slyšet další koncertní verze megaprofláklých pecek, jakými jsou „Against The Wind“ a „Black Diamond“, jakkoli je alespoň úvod druhé jmenované osvěžen rozverným klávesovým jamem (a závěr zase bicím orgasmatronem).
Obě novinky složil kytarista Matias Kupiainen. Ten se na poslední řadovce představil pouze jedním kouskem, a tak je tato zpráva možná překvapivá, nikoli už hudba samotná. Ta jede přesně v náladovém duchu desky „Polaris“, obě skladby mají příjemný power metalový švih protkaný jemným progresem, zurčí v nich nenásilný hitový potenciál, jsou energické i (v rámci názvu i coveru desky) existenciálně zadumané, vše je navíc umocněno křišťálově průzračným ozvučením. A jelikož je v současnosti Matias dvorním skladatelem kapely, můžeme brát EP „Darkest Hours“ jako velmi spolehlivou předzvěst desky „Elysium“. Tedy nijak drasticky vybočující ze zaběhlých kolejí této kapely, a to jak v kladném (pro fanoušky), tak i negativním slova smyslu (pro všechny ostatní).
|
