Jelikož se už každý z vás podíval na výsledné hodnocení, můžeme přejít rovnou k věci. Druhý pokus bez Tima Tolkkiho rozhodně nedává současným členům STRATOVARIUS záminku dělat na svého bývalého ego vůdce kiš kiš na prstech nebo se nějakým podobným způsobem vytahovat. Deska „Elysium“ totiž není žádným strhujícím počinem, dokonce o kousek zaostává i za pokusem prvním, tedy albem „Polaris“ z roku 2009.
Výše zmíněné soudy musím ale ještě malinko upřesnit. Jde o to, co očekávám přímo od této kapely, jak ji mám ve svých uších (i srdci) zavedenou, a jak si zhruba představuji její dlouhohrající výlisek. Ve zkratce se to dá shrnout pod pojmy: silné a hitové melodie, něžnou zadumanost s okázalými motivy a samozřejmě nějakou tu (více či méně) klišovitou rychlovku. A právě tato kritéria zůstavají i po x posleších stále neukojena. Deska „Elysium“ určitě není špatným dílem a pro řadu jiných kapel by dost možná znamenala nejlepší počin kariéry. Ovšem STRATOVARIUS patří již 15 let mezi nejpřednější lídry žánru a podle toho je také nutné jejich alba posuzovat.
Dvorním skladatelem nového materiálu se stal kytarista Matias Kupianinen. Jeho kompoziční umění plné progresivních skurpulí uspokojí i náročněji nastavené kritikovo či posluchačovo ucho, v mých sleších se ale právě to stává největším mínusem celé desky. Když si pustím STRATOVARIUS, chci se bavit a vzletnými motivy odpoutat od tíže každodenní realtiy. Kupiainen mi však těchto pocitových vrtulí přiliš nenabízí, na desce v podstatě není skladba, ke které bych se chtěl nadšeně a s chutí vracet, což se mně u této kapely snad ještě nikdy nestalo. Ale pojďme pěkně popořadě:
Otvírák Darkest Hours se snaží v rámci tradice zaujmout co možná nejhitovějším refrénem a tato snaha se víceméně daří, i když kultovní status skladeb „Hutning High And Low“ či „Eagleheart“ zůstává neotřesen, a to bez jednoho jediného škrábnutí. 7/10
S písní Under Flaming Skies vypomáhal Timo Kotipelto, což se odrazilo v jednodušší struktuře songu. Ten přesto (ale spíš proto) nepostrádá jistou chytlavost a původní smysl této kapely rozhodně naplňuje přesněji, než některé z následujících položek. 7/10
Skladbu Infernal Maze (podobně jako „Darkest Hours“) známe z nedávno vyšlého EP. Tenkrát jsem ji považoval za zdařilý kousek, který mé vyhlížení nové desky naplnil příjemným očekáváním. Ani náhodou jsem nemohl tušit, že „Elysium“ už nic lepšího nenabídne. Leč stalo se, a tak je pro mne tento song (mísící v sobě jak chytlavé melodie, tak zadumanost i rychlost) vrcholem celého alba. 8,5/10
Fairness Justified by se za určitých okolností neztratila ani na „Episode“, neboť obsahuje působivé pasáže podobné pomalejším kouskům z této legendární desky. Zde ji ovšem nepodporuje výjimečně zdařilé hudební okolí, které by dostatečně zdůraznilo její niterný majestát, jenž tak vyznívá poněkud do ztracena. 7,5/10
Johanssonův kvapík The Game Never Ends ničím neurazí, ale ani zvlášť nenadchne. Pouze lehoulinký nadprůměr. 6,5/10
Lauri Porra se kompozičně vyznamenal na předešlé desce. Na novince pro něj zbyl pouze jeden kus, což bylo zprvu obrovské překvapení, které trvalo přesně do chvíle, kdy tento kus dozněl. V ten moment se překvapení naopak změnilo v úlevné vydechnutí. Skladba Lifetime In A Moment se totiž příliš nevyvedla a její urputná snaha o hluboký přednes naráží na absenci chytlavých motivů a opakování těch k smrti nudných (refrén). 4,5/10
Druhý Johanssonův kousek Move The Mountain se nese v mírném, a také o poznání zdařilejším tempu. Příjemná a vkusná pocitovka, která vás sice nevystřelí z kecek, ale v rámci desky je to zajisté jedna z nejlepších věcí. 8/10
V Event Horizon si Matias osahal i čistě spídové tempo. Barokně znějící klávesové orgie si rozdávají starý známý souboj s kytarovým preludiem a jelikož se nikde nic zbytečně nekomplikuje, všechno to má koule i potřebnou šťávu. K té úplně nejjemnější sladkosti ale zase nějaký ten tvůrčí krůček schází. Právě takový, který by z této skladby učinil nezapomenutelnou věc. 7,5/10
Titulní věc má neuvěřitelných osmnáct minut, o to neuvěřitelnější je, že se za tu dobu nic moc nestane (a to byla původní verze ještě o několik minut delší). Většinou je to pohoda, klídek, žádný pocitový alarm, vzrušení, které přichází s pozdější změnou tempa, celkový dojem už vynahradit nedokáže. O někdejších strhujících Tolkkiho motivech, které gradovaly obdobně rozsáhlé kompozice, nemůže být ani řeč. 6,5/10
A právě poslední skladba tak nějak symbolicky shrnuje celý Matiasův talent. Jistě nadprůměrný, občas i bravurní, v celkovém měřítku ovšem akutně postrádající silné, strhující i dojímavé motivy, které učinily z této kapely to, čím je. Hra na okázalý efekt bez zbytečných cavyků. Aktuální deska "7 Sinners" od HELLOWEEN navíc dokazuje, že se tato hra nemusí nutně zříct složitějších postupů, aniž by zanikla zmíněná chytlavost.
Pár technických údajů:
Název Elysium pochází z antické mytologie a představuje místo, kam se po smrti odebírají duše počestných lidí.
Obal desky vychází z duchovního konceptu duality, obdobně jako cover alba "Infinity", s tím rozdílem, že onu temnou část tentokrát vyjadřuje obal EP "Darkest Hours".
Zvuková produkce (ze studia "5-by-5" uprostřed severských lesů oblasti Pitäjänmäki) je čisťounká jak svatební šaty, každý nástroj má svůj přesně ohraničený prostor, který vyplňuje až po okraj, aniž by ubíral místo dalšímu instrumentu. Sound je za jasných deset! :-)
|
