Neodmyslitelná a letitá položka hardrockového inventáře zase rozkmitala svojí houpačku a své aktuální album stihla vydat v momentě, kdy sice nekulminuje, ale rozhodně se pohybuje docela vysoko v horní amplitudě svého kvalitativního pohybu. Je až s podivem, že -až na jednu výjimku -nerozlučná dvojka Claus Lessmann a Hans Ziller a) si ten svůj melodický hard rock mrská stále stejně, bez ohledu na to, co se na světové scéně děje, b) že kvalitativní rozkolísanost dosahuje tak nepochopitelných rozměrů, že i když je vám jasné, v jakém duchu se jejich muzika nese, do poslední chvíle si nemůžete být jistí, zda půjde o propadák či hitovku. Kluci jsou zřejmě nepoučitelní (v dobrém i špatném). Je pravdou, že po vyvrcholení trápení se u tři roky starého, poněkud vyčpělého koketování se Schillerovou zbojnickou operou ("The Räuber") se jen těžko dalo dívat na hardrockové nebe z větší vzdálenosti. Na druhou stranu, nečekal jsem ani to, že Bonfire takhle důstojně zvednou hlavu a (samozřejmě léta jim nikdo neodpáře, takže absence mladické bezhlavosti a zápalu na straně jedné a přítomnost letité vyzrálosti a nadhledu na straně jsou nezpochybnitelné) že dokáží zahlédnou záda svých nahrávek z přelomu devadesátých let minulého století bez optických pomůcek.
Z nahrávek Bonfire už tradičně čpí hitová Amerika. Stejně tak (ale u harcovníků typu
Pretty Maids, Def Leppard či právě Bonfire to považuju za přednost) se kapela nežene
bezhlavě do útoku a spíš jen zkušeně hlídá dobyté pozice. "Branded" zní trochu
opatrně (třeba v porovnání s posledním albem dánských služebných) a hraje na jistotu, rockerství, které je nezbytnou a rozhodující - ruku v ruce s hitovostí - složkou bonfireovské esence je přece jen již trochu usedlejší, ale hlavně, tentokrát je nezpochybnitelné. Kromě chytlavé melodičnosti a příjemně zabarveného charakteristického vokálu Clause Lessmanna (který se nepouští do přehnaných hlasových eskapád, ale o to působivější jsou okamžiky, kdy dá vyniknout emocím) je nejšťavnatější položkou menu dráždivé dovádění kytar Hanse Zillera a Chrise Limburga. To vše umožňuje stát vedle sebe nejzapamatovatelnějšímu refrénu v "Do Or Die", dramatu (odhrňte tu slupku zdánlivé ospalosti a vychutnejte si jiskřivou atmosféru) v "Better Days", obyčejně pozitivní náladě v "Just Follow The Rainbow", či až programově chytlavé "Loser's Lane", které společně tvoří kompaktní celek.
Největší výtka tentokrát míří k pomalým položkám, respektive k vláčným přídavkům. Sílu, kterou mohla mít finální balada "Hold Me Now" (s x-krát omletým mottem ,,ajkantlifvidautjů“) Bonfire rozmělnili vzpomínkovými bonusovkami, které sice neurazí, ale ani nic nového (dojáková plačtivost je přece jedna z typických vlastností Bonfire) nenabídnou. Velice archaicky (a někdy až schematicky naivně) působí i textová složka, to jsou osmdesátá léta jako vyšitá, ale tady mají Bonfire své kořeny, koneckonců i díky tomu je "Branded" snadno uvěřitelné. Poselství téhle desky by se dalo vyjádřit lehce moralistickým textem z "Loser' s Lane" - někdy stačí ke spokojenosti dělat věci tak, aby byl člověk spokojený s tím, co dělá, bez toho, aby se přizpůsobil požadavkům doby“. V případě Bonfire to znamená snahu probudit
ducha přelomovek "Fireworks" či "Point Blank". A i když se u toho kluci občas zadýchají,
nepůsobí tahle snaha křečovitě.
Se sympaticky nemoderním albem "Branded" Bonfire asi nenasbírají zástupy nových fanoušků, ale těm starým spolehlivě udělají radost. Hardrocková klasika v typicky bonfireovském duchu, zbavená jakýchkoliv pokusů o nepřirozené pokusy, kde zralost (pravda, po lehké bitvě) má navrch nad rutinou.
|
