Škoda, že se nikde na netu nedočtete, zda členové švédské kapely Sanchez nemají zálibu v extrémních tělesných aktivitách. Zajímalo by mě, jestli si kluci těsně před nástupem do studia zaběhli maratón, zorali fotbalové hřiště, pomohli s kopáním druhého Bosporu či kýho čerta to páchali, ale jinak si nedokážu vysvětlit, že jejich album „Run The Streets“ zní tak strááášlivě utaaahaaaně. No a když k tomu připočtete fakt, že při tvůrčím procesu se nápady zrovna nehýřilo a od pohledu nedomorodý Švéd Jose Sanchez ani zdaleka neoplývá takovým hlasovým charismatem jako dejme tomu Vince Neil, Bret Michels, Tom Keifer, Jani Lane, … (dalo by se dlouho vypočítávat), lze finální rezultát jejich pouličního běhu snadno odhadnout.
Že ve Švédsku momentálně kvete pšenka těm, kteří se zhlédli v melodických osmdesátkách je věc dostatečně známá. A je neodmyslitelným jevem, že na tahouny se nabalí pořádná koule těch, kteří jsou o krok pozadu. To, co se odehrává na „Run The Street“ bych dokázal pochopit a možná i (se zvýšeným stupněm tolerance) vstřebat v případě, že by se jednalo o debutový počin. Aktuální deska je však třetí položkou v Sanchezí diskografii a z tohoto pohledu je docela troufalé ohánět se v promo materiálech takovými jmény jako Danger Danger, Firehouse, White Lion a Dokken. Jedině snad, že by se Firehouse navlékli do kvádra a hrnuli se na ČT 1, či snad že by v roce 2030 White Lion chtěli zahrát k tanci a poslechu svým vrstevníkům v odkladišti pro seniory…
Pokud máte pocit, že přeháním, najeďte na položky „Friends“ či „The Gambler“ a zjistíte, že Sanchez mají neskutečně těžké zadky a líné ruce i nohy. Přidejte k tomu „Girls“ (název, který v lehkém rocku budí sám o sobě jiskřivé očekávání, jen vzpomeňte, jak se u tohoto tématu dokázali předvádět Motláči) a zjistíte, že Sanchez mají i línou hlavu. Jistě, ten hudební kořen je nezpochybnitelný, ale s tímhle chcípajícím drivem a rutinou (sem tam protkanou až nezájmem) by kluci těžko získávali body i ve zlatých časech. Co alespoň občas Sanchez může zachránit, je semotamo riffové štípnutí. Bohužel, zazděné nevýrazným zpěvem, nijak chytlavými (a třeba v úvodní „Stand Up (For Your Rights)“ neuvěřitelně otravnými) vokály a – netuším, jestli v tomto případě není chyba třeba ve stavu mptrojkového promo balení – i zvukem, který má blíž k inspirační době než k době svého vzniku. Kde začít, aby vás Sanchez měli šanci oslovit?
Asi úvodem balady „Empty Words“, kterou však absence dramatičnosti i gradace a přehnaná vláčnost značně zbrzdí nebo titulní „Run The Streets“, kde – nebýt nemastného neslaného zpěvu – by Sanchez mohli aspirovat alespoň na spodní část prvoligové tabulky usedlejších rockových veteránů. Takhle by mohli znít Great White po amputaci vyzrálosti a nadhledu. Potenciální hitovka, která díky naprosté absenci dynamiky se stává prostou plesovkou, u které se budou v bocích pohupovat i absolutní nerockeři.
Tohle je ta optimističtější varianta toho, když vám v jediné rádiové stanici, kterou se vám podařilo naladit, jakýsi hejhula sladce oznámí, že si poslechnete „hezké písničky“. Pokud však budete mít možnost výběru, obávám se, že nebude moc playlistů, které v sobě budou zahrnovat cokoliv s nálepkou Sanchez. A ti, kteří ulítávají na šťavnaté moderní reminiscenci hard rocku a glamu minulého století patrně budou Sanchez přehlížet jak planinu.
|
