Myslíte, že se v nějaké psychologické příručce dozvíte o víc než čtvrtstoletí trvající a nepolevující zuřivosti? Pochybuju, i když možnost by tu byla. Jedinou podmínkou je, aby autor naučné publikace měl tušení o nepřehlédnutelném chlápkovi, který v roce 1986 vdechnul život kapele s lakonickým a plně vystihujícím jménem – Rage. Historie téhle kapely by se dala pojmout v několika základních kapitolách, ohraničených tím, kterými spoluhráči se principál Peter „Peavy“ Wagner zrovna obklopoval. Ať už však Peavymu dělal parťáka kdokoliv (a byť za pětadvacetileté působení kapelou prošel pouhý tucet muzikantů, na vskutku řádně profláknutá jména jedna ruka stačit nebude), základní elementy – razantní melodická muzika a později neutuchající chuť alespoň mírně experimentovat – Rage nikdy nezaměnili a hlavně, nikdy nešlápli natolik vedle, aby kvalita jejich alb podlezla poměrně vysoce nastavenou laťku.
Ale ještě dřív, než se vydáme na cestu, čítající dvacet jedna (!) zastávek, je třeba se podívat do bodu nula. Výživným vejcem se pro Rage stala kapela Avenger, kde Peavy Wagner poprvé „zhmotnil“ své hudební vize titulem „Prayers Of Steel“. Pominout tuhle položku nejde ze dvou důvodů – jednak tři čtvrtiny sestavy, která natočila „Prayers Of Steel“ dala dohromady i debutové album Rage, jednak ty typické prvky, díky kterým jsou Rage snadno identifikovatelní (byť háv, ve kterém jsou prezentovány, se v průběhu let radikálně změní) zazněly už pod hlavičkou Mstitele.
Nějak se začít musí. A je vcelku pochopitelné, že debutové album je za a) poplatné době svého vydání, Avenger se zhlédli v tom, co se kolem nich na světové scéně dělo, za b) lehce naivní a jednoduché, neb kombinací odkazu na bod a), společně s věkem členů kapely prostě nešlo očekávat žádné bombastické a košaté orgie, c) zvukově poněkud nemastné a ploché. Stejně tak kvalitativní hladina jednotlivých songů kolísá, díky čemuž působí „Prayers Of Steel“ značně rozháraně a zejména tehdy, když se Avenger snaží o těžkopádnější a hutnější melodie, i nedotaženě. Přes to všechno, z desky sálá energie, spontánnost i živelnost a hlavně, Peavyho rukopis (byť doba, kdy principál vládl rukou autorskou téměř neomezeně a bez parťáků ještě nepřišla) už tady vykazoval jasné kontury nezaměnitelné osobitosti.
O vztahu Peavyho k téhle desce coby kousku vlastní historie svědčí i fakt, že při ohlížení se zpět Rage opakovaně oprášil i songy z téhle desky. Z tohoto retroaktivního pohledu mě hodně mrzí, že při utírání prachu nedošlo na „Rise Of Creature“ s výborným riffováním, typickou melodikou a přitažlivou agresivní smyslností, na „Assorted By Satan“ s jemně dramatickým úvodem (že by předzvěst, kam jednou Rage dospějí?) zvrhlého do tradiční nekompromisní melodické sypačky s typicky střídmým (ale zato vytrvale testujícím své omezené možnosti) uřvaným – platí paralela s Hansi Kurschem, který na prvních deskách strážců řval, aby se z něj posléze stal pan zpěvák s mimořádně charakteristickým hlasem – vokálem Peavyho, či na divokou a uhulákanou „Adoration“.
Neučesaná a nespoutaná je tahle deska. A je úplně jedno, jestli má v záhlaví uvedeno Avenger nebo Rage, obojí zní stejně dobře a na muziku název kapely stejně nemá vliv. Protože však v Anglii již Avenger (kde jim je dneska konec…) fungovali, sáhli v Německu ke změně jména. A tak následovníci „Prayers Of Steel“ a EP „Depraved to Black“ již vychází pod hlavičkou Rage. „Prayers Of Steel“ obvykle nebývá v diskografii Rage uváděno, ale pokud chcete mít sbírku desek Rage kompletní, tahle nultá kapitola v ní scházet nesmí. Právě tady se začaly psát dějiny nejdelší světové zuřivosti.
|
