Za vším hledej ženu? V případě ruských Blackthorn můžeme lehce parafrázovat – za vším hledej Ainu (a Elviru). Ta prvně jmenovaná jako jediná ze současné sestavy stála před osmi lety u zrodu kapely, která vsadila na mix gotiky, blacku a klasických elementů. A proč stojí za to na tuhle bandu ukázat? Prvoplánovitě naznačím jazykovou (krása češtiny!) hříčkou – první album Blackthorn vydali nadvakrát jako dvojjazyčné dvojče v roce 2009, následovníka vypustily Blackthorn o dva roky později. První změna je tedy vizuální, Blackthorn propustily od škopků zástupce silnější poloviny lidstva, a staly se čistě dívčí kapelou. Pokud si ovšem vzpomínáte, jak jsem na stránkách zinu horoval za slaďoučké Arven, tady stojíme na opačné straně babmetalu – muzika Blackthorn je (i přes smyslný operní vokál) nabitá testosteronem.
Plán druhý a podstatnější - změny slyšitelné, které nastaly od dvojnásobného debutu, postrčily kapelu o pořádný kus vpřed. Jednak sytý a agresivní zvuk umožňuje i přes vířící nálož tónů dobře číst jednotlivé nástroje, nepohlcuje zpěv a nechává vyniknout melodie. Přitom je vytrvale důrazný, takže vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Hodně prospělo i spojení toho, co mělo za úkol rozdělit a odlišit prvotinu – přednost dostala angličtina (zaslechnout lze i italštinu a němčinu) a měkká ruština, která na „Araneum“ zněla téměř dětsky, jemně a nepatřičně, najednou dokáže tu nátlakovou atmosféru značně prosvětlit, důkazem čehož budiž vlajková loď kapely v podobě songu „Emptysis Kiss“.
Za vším hledejme Ainu a Elviru. Ano, vysoce položený Ainin vokál se sklony k okázalé dramatičnosti by měl šanci utáhnout album „Codex Archaos“ sám. Ovšem to pravé koření dostává až ve spojení s harsh vokálem (i když ruku k dílu přiložili i chasníci) Elviry Alchemidy.
Jejich temně laděné vampýrské (rozuměj s nádechem strašidelně romantické atmosféry, která je zjevně tím efektem, kterého holky chtějí – podařilo se - dosáhnout) symfonie si ucucli něco z Dimmu Borgir (v jemnější formě),
něco z Cradle Of Filth (sázka na výpravnost), něco z tuzemských Gate Of Sorrow (organizovanějších a ne tak chaotických a proto mnohem intenzivnějších) či Interitus (výrazné housle dělají svoje), holky účelně využívají piáno i bohaté klávesy, bez toho, aby z toho lezla samoúčelná přeplácanina.
Praktická ukázka toho, že black a gothic metal k sobě nemají vůbec daleko. Jasně, musí se u toho sáhnout spíš k okraji hrnců než na jejich dno a míchat ty ingredience, které si vzájemně nepřekáží. A to mají Blackthorn dobře zmáknuté. Jejich slovanstvím vonící melodie, výrazné motivy, kterých se dá dobře chytit, dobrá produkce, umožňující snadnou orientaci i přehled ve víru dění i přirozený cit pro teatrálnost dávají téhle desce zelenou. Pro dokonalé vyznění si k tomu přihoďte světlo svíček kdesi na hradě v Karpatech a úspěch je zaručen. Obzvlášť když té žádoucí atmosféry lze dosáhnout i za bílého světla doma v obýváku.
|
