Debutová placka rock/metalových all star je na světě a ze všech možných stran okamžitě přicházejí slova chvály a nadšení. Já však, obávám se, tento příval hřejivých posudků malinko zchladím. Nebudu sice, jak vidno z hodnocení, vyloženě hanět, ovšem stejně tak nemohu přehlédnout fakt, že eponymní album neobsahuje jedinou skladbu, jíž bych směl bez okolků nazvat hitově líbivou nebo prostě takovou, kterou bych si chtěl nahrát do svého "cestovatelského" mp3 setu výběrových songů.
Abychom si rozuměli, v žádném případě nevolám po duchovním návratu k nejslavnějšímu období HELLOWEEN. Při čtení jmen Hansen/Kiske/Ward jsem si však představoval nejluxusnější hudební nálož, které se mi ovšem nedostalo. Jak jsem uvedl výše, nejde o jednoznačné zklamání, ale o bujaré nadšení rovněž ne. Navíc jsme ty písně, které patří mezi nejlepší ("Unisonic", "Souls Alive", "My Sanctuary"), již měli možnost slyšet na EP "Ignition", což aktuálním dojmům také zrovna nepřidá. Všechny disponují melodickou dynamikou, titulní song má navíc největší metalové koule z jinak velmi (hard) rockové desky. Přesto ani z tohoto tria nelze vybrat jedinečnou a dechberoucí pecku.
Ale co zbytek? Ten se drží v jakostní rovině silnějšího nadprůměru a malinko znalejší posluchač ve fragmentech skladeb hravě rozpozná, kdo z dvojice Hansen/Ward kterou složil (Michael Kiske pro začátek přispěl jediným kouskem, jímž je závěrečná a velice zdařilá balada "No One Ever Sees Me"). Kai Hansen se např. sám usvědčuje refrénem trojky "Never Too Late", jenž je znatelně podobný tomu ze skladby "Time To Break Free", ve které mu na albu "Land Of The Free" (GAMMA RAY) pěl jako host právě Michi. Hansen je pak zodpovědný za každé přitvrzení či power metalem načichlý sólový trylek. A zaplaťpánbů za tyto (jakkoli stále řídké) momenty, jinak bychom mohli album "Unisonic" rovnou považovat za třetí přírustek dalšího Wardova projektu PLACE VENDOME, se kterým má mnoho styčných bodů (třeba všechny AOR pasáže). Nemůžu se však ubránit pocitu, že Wardova forma upadá (viz také ...zde...) a napříště bych uvítal, kdyby dostalo autorské duo Hansen/Kiske daleko více prostoru.
|
