Nedávno jsem tady velebil nové, úžasně barevné album německých Lanfear a kdyby snad power progresivní kouzelníci z Gundelsheimu chtěli zase zavítat na tuzemská pódia, měl bych pro ně tip na povedeného parťáka. A všimněte si, že nepíšu předkapelu! Jistě, pražští Clay Feeders mají ještě co dohánět – počtem vydaných nosičů zatím výrazně zaostávají, jsou o něco méně splavní a chytlaví (což v praxi znamená, že přímočaře lapavé momenty na jejich debutu „The Seventh Sense“ sice najdeme, ale větší kus cesty urazíme po křivolakých, tajemných a leckdy překvapivých uličkách) než jejich němečtí kolegové a na jejich debutu ještě lze nalézt momenty určité prázdnoty, ale co se počtu odstínů na tapetě, emotivních výronů a ekvilibristických výletů do progresivního světa týká, mohou se hrdě postavit s Lanfear téměř (zdůrazňuji téměř) v jeden šik.
Pouštět se do detailnějšího popisu „The Seventh Sense“ je práce prakticky nedokončitelná. U Clay Feeders totiž nikdy nevíte, co na vás čeká za nejbližší zatáčkou (byť řada trvale zapamatovatelných a maximálně přitažlivých pasáží je značně dlouhá). Největší předností této estrády změn, někdy až „nelogických“, přesto dokonale funkčních zvratů, emočních vírů a záplavy dramatičnosti je fakt, že deska je maximálně konzistentní, spolehlivě drží pohromadě, opírá se o hráčské umění členů kapely (ať už jde o velice pestré bicí, neposedné kytary a jejich vytrvalé riffové naháněné i poetické vyhrávky či náladotvorné klávesy, sahající od vysmáté rozvernosti až k důstojné teatrálnosti), vydařený zvuk i dobré nápady. Rezervy bych si dovolil hledat (ale pozor, jako komparační materiál jsou použiti skuteční mistři svého řemesla) v některých pomalejších momentech (nejvíce na to v úvodu doplatila závěrečná sága „Ready To Die“), kdy kluci povolí v tom svém téměř všudypřítomném tahu na bránu a některé zvláštní vokální linky, kdy pěvec Michal Hoos zní až ledabyle a odfláknutě - netvrdím, že to třeba není záměr – nicméně atmosféře desky to neprospívá.
V konečném součtu však jde o drobnosti a i Michalův vokál, především v těch vypjatějších momentech či v nosných refrénech, zní velice přitažlivě.
Jako největší zážitek doporučuju na straně jedné, coby nejsnáz uchopitelné položky, nesmírně bohatou titulní „The Seventh Sense“, zahrnující v sobě snad všechny zmíněné klady i poklesky a napínavou, skvěle vygradovanou poetickou pocitovku „Second Chance“, a na straně druhé, coby test vstřebatelnosti myšlenek kapely, rozháraně neuspořádanou (nenechte se odradit, i tahle skladba má potenciál vás pohltit) „What´s The Difference“.
Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se mi na stole objevilo letošní domácí album roku. Uvidíme, do konce roku je ještě daleko a „The Seventh Sense“ není bez trhlinek, ale vsadím na to, že v konečném zúčtování se s Clay Feeders určitě uvidíme. Chlapci, důkladně jste mi podráždili všechny smysly a já jsem vám vděčný za to, že jste mi nabídli příležitost ochutnat i ten váš sedmý. Asi bude trvat ještě poměrně dlouho, než jej plně objevím, důkladně vstřebám a pořádně vychutnám. A věřte, že tomu pěkných pár večerů s ohromnou chutí věnuju.
|
