Under this flag
White Skull will stand…
Předpokládám, že se najde jen málo takových, kteří nebudou souhlasit s tvrzením, že italští White Skull zažívali nejsilnější období své éry na přelomu tisícletí, kdy vydali dvě (zdánlivě) nepřekonatelná alba „Tales From The North“ a „Public Glory, Secret Agony“. Pak z jejich řad odešla nezaměnitelná zpěvandule Federica de Boni a následoval pád. White Skull se nevzdali. S jejím nástupcem Gusem Gabarrem sice díru do světa neudělali, ale aspoň v náznacích (na jednom albu) dávnou formu evokovali. Úplně nepomohl ani návrat k něžnější části lidstva u mikrofonu, byť angažmá Elisy Over jasně deklarovalo, že principál Tony zbraně nesložil a snaží se navázat na Federičinu éru. A i když jsem v jednom z předchozích článků o White Skull žehral, že by do lebkounů musel prásknout blesk, aby měli šanci navázat na své nejslavnější období, tak blesk udeřil. Do řad White Skull se vrátila Federica.
Nebudu vás zbytečně napínat. Nejenže se Federica představuje v excelentní formě, ale navíc Tonyho Fonta a Danila Bara (tedy alespoň předpokládám, k autorství hudby se hlásí celá kapela) při tvorbě skladeb líbaly metalové múzy ostošest. Výsledkem je kolekce, při které příznivcům klasického metalu (a věřím, že i těm, které dávná vrcholná forma lebkounů z jakéhokoliv důvodu minula) doporučuji se s úvodními tóny hóóódně zhluboka nadechnout. Čeká je totiž dechberoucí vír energie, záplava maximálně chytlavých refrénů, exhibice perfektních instrumentalistů, nekonečná přestřelka riffů, kytarově zběsilé naháněné, kanonáda barevných bicích, estráda jedovatě agresivního, útočného, ale i citlivě emotivního Federičina vokálu i decentní poleva nenápadných, ale přitom nesmírně účelných (hostovských) klapek.
Hlad po úspěchu, nebetyčné (a oprávněné) sebevědomí i bezezbytku fungující chemie mezi členy kapely přináší dvanáctipoložkové menu, u kterého jen v jednom případě budete mít čas na krátké nadechnutí. Ostatních jedenáct kousků je našlapané neskutečnou silou a snadno zapamatovatelnými (zapomeňte však na jakoukoliv podbízivost, ta vám díky všudypřítomné melodické agresi i hrubé specifičnosti Federičiných hlasivek na mysl nepřijde ani na okamžik) motivy, u kterých dám ruku do ohně za to, že řadu z nich si budete ještě dlouho pohvizdovat.
Osobně vsázím na skvěle vygradovanou bombardérskou ódu „Red Devil“ (u které mě neskutečně baví, jak se Federica v momentě, kdy by každý druhý začal bez ostychu učebnicově výškařit, drží jedovatě při zemi), bezvadně ochorálovanou „Lost Alone“, titulní údernou stadiónovou vyřvávačku „Under This Flag“ s dramatickým kytarovým sólem, díky poetickému úvodu melancholií provoněnou a následně eruptivní „A.O.D.“, divoce zriffovanou, zběsile strhující a náladově nekonečně barevnou „Nightmares“ (s další lekcí Federičiných rejstříků), i grandiózní sprintérské finále v „Redemption“.
S výčtem končím, leč upozorňuji, že se omezuji jen proto, abych nevyjmenoval všech jedenáct songů.
Proč nesahám rovnou po desítce? Drobnou srážku mají White Skull za syrovou a nevýraznou „You Choose“ a něco si prostě musím pošetřit napříště, protože pokud tahle forma a zápal White Skull vydrží, ještě by se mohli dít neuvěřitelné věci. Touto převážně válečnou sbírkou lebkouni vstoupili podruhé do stejné řeky a spáchali desku, kterou (byť to může znít jako klišé), pokud vám voní klasický metal, prostě musíte mít. Já jí točím snad už popadesáté a stále mě neskutečně baví. Jednoznačný kandidát na osobní album roku!
|
