Kdy že Root překročili svůj bludný kořen? Asi definitivně ve chvíli, kdy Big Bossovu družinu napadlo vrátit se ke kořenům. Jenže co naplat, časy se mění a tenhle kontroverzní krok vyvolal hodně rozporuplné reakce (a já se vůbec netajím tím, že patřím k té silně skeptické skupině). Budiž, jestli to kapela takhle cítí, je to její volba. Navíc s tím kultem, který jim nikdo neodpáře, na to snad mají i pekelné právo. Jenže co s tím, když s posluchačem (pokud tedy nezamrzl v Rootích začátcích) cloumá kompozičně bezbarvá kolotočoidně rutinní nuda, stereotypní nápady nikam nevedou, slavní hosté taky kdovíjak zásadní přínos nemají a všemu tomu skřehotavému vzývání Satana nějak schází atmosféra?
Přitom začátek nenasvědčuje tomu, že by mělo být nějak zle. Pravda, úvodní „Introprincipio“ je příšerně dlouhé. Recitace, šepot a jakési povětrné pozadí mají za cíl navodit patřičně ďábelskou atmosféru – a kdyby Root těžce nepřestřelili s jeho stopáží (přece jen nehudební intro, které je druhou nejdelší položkou seznamu, si koleduje o průšvih), rozhodně by se jim to i povedlo. Následující položka „In Nomine Sathanas“, postavená na sice průhledném, ale o to víc funkčním depresivním riffu, minimalisticky osudových bicích, s roztomile naivním českým textem a jedovatě jednotvárným hlasem Big Bosse, je na dlouhou dobu tím posledním, co beze zbytku funguje. Důvod? Zase jsme u atmosféry. Její přítomnost či absence je pro mě tím rozhodujícím faktorem. A tady s ní Root nešetří – navíc si dokážu snadno představit, že „refrén“ si na koncertech budou společně ševelit i ti, kteří se zrození Root osobně neúčastnili.
A jsme na konci. Závěrečná „The Apocalypse“, akční nátlakovka s výraznou dynamikou i potřebnou dramatičností coby nejpovedenější kousek kolekce s atmosférou zachází velice dovedně a na poslední chvíli ten nemastný dojem vylepšuje.
Že zde cosi schází? Ano i ne. Zmínka o ostatních skladbách je vcelku zbytečná. Snad v „Darksome Prophet“ si kytary přitažlivě zabzučí, chaoticky splašené bicí dokáží ospalou nahrávku probudit a chorálová vložka i teatrální hlasový projev dění nakopnou. Zkuste však depresivně těžkopádnou a stereotypní „His Coming“ a pochopíte, jak absence atmosféry a čehokoliv uchopitelného může z legendy udělat pouhou straširybku. A povětšinou vydařené sólové kytarové eskapády Ashoka, či sytý a vydařený zvuk to prostě zachránit nedokáží.
Staří (slušelo by se napsat spíš dávní) fanoušci Root, nenechte se výše sepsanými řádky odradit. Tohle by pro vás mohla být výzva. Ale neb jsem kultem Root nepostižen, s chladnou hlavou říkám, že tenhle návrat ke kořenům se zrovna moc nepovedl, dávná síla krapet vyčpěla a z hudebních nápadů je převážně monotónní uspávací kolovrat. Mě tam ten Blackie prostě chybí.
|
