Jednou z dobrých vlastností slovenských Janesession je fakt, že ačkoliv se drží svého hudebního hard-glam kopyta jak klíště, vždycky se dokáží vytasit s nějakým překvapením, které jejich nahrávku umí zjedinečnit. Řez, který udělali na svém aktuálním EP „High Five“ je poměrně důkladný. Poprvé chybí kytarista Peťo Bulík a poprvé divoženka Jane rezignovala na angličtinu a přešla ke své mateřštině.
Ta první změna není ani zdaleka tak nápadná, neboť kytara měla u Janesession vždycky velice dobrý zvuk i nápady. Nový (a dnes také už bývalý) kytarista Tomáš Vavrek se svého úkolu zhostil znamenitě a nebýt tradičně divoce dominantního vokálu Jane (i když třeba v „Mojom mestě“ za kytaru chvíli schovaným), byl by i kandidátem na nejvýraznější položku nahrávky. Už v v úvodním instrumentálním „Intru“ vykukují z jeho hry přitažlivě alarmující drápy, které zůstávají natrčeny až do samotného finále. Ostatně, jakási útočně jedovatá bodavost je jednou z typických vlastností Janesession, takže z tohoto pohledu bylo Vavrekovo (pouze krátkodobé) angažování dobrou volbou.
Jasně, ona ta jedovatost leží především na bedrech frontmanky Jane, jejíž ostrý vokál je naprosto typickým a nezaměnitelným poznávacím znamením kapely. A z tohoto pohledu se přechod na měkkou slovenčinu může jevit jako změna naprosto radikální. Může, ale není. Nechtějte po mně soudy, zda Janesession znějí lépe v rodném jazyce či v angličtině, ani po kdovíkolikáté rotaci „High Five“ to nejsem schopen rozseknout (což k rezultátu, že rozhodně nejde o krok zpátky, určitě stačí).
Fakt je, že ostrý osmdesátkový hard-rock ve spojení se zpěvnou slovenčinou ve mně (konkrétně nejsilněji v „Mojom meste“) vzbudil obrovskou chuť sáhnout zase jednou po první desce Tublatanky, což se v podstatě rovná udělení zlaté medaile. A aby snad nedošlo k zjemnění soundu kapely, napsala si Jane i značně ostré a nekompromisní (a feministicky laděným jedincům nejspíš občas hodně libozvučné ) texty. Schopnost přirozeně propašovat do skladeb drobné vtípky či překvapení Janesession neopouští ani tentokrát, nejlépe ji reprezentuje „Xicht“ a jeho dechově-klimprové odlehčení. Rychlé hodnocení – moderní živelný hard-rock v každém okamžiku vyrovnané a našlapané kolekce.
Asi těžko může zaznít na adresu Janesession lepší hodnocení, než konstatování, že „High Five“ je naprosto typickou nahrávkou kapely a standardně vysokou ukázkou schopností jejích členů. Znovu nezaměnitelné, znovu jiné, znovu silné!
|
