Jedenáct let trvalo, než legendární Slobodná Európa vydala svoje čtvrté album. A nemám sebemenší pochyby o tom, že touhle deskou udělají kluci obrovskou radost svým dávným příznivcům (a snad i nějaké nové osloví). Slobodka totiž dokázala takřka nemožné – zůstala svá a přitom stále uvěřitelná. Stále sází na nekomplikované, houpavé rockovky (v jednoduchosti je síla, a když to umíte podat s ležérní uvolněností, může mít i lehký minimalismus grády), stále do svých glos aktuální (obyčejné a nepříliš radostné) reality dokáží nacpat až neskutečně syrový sarkasmus, vtip i jazykovou hravost (a pro věk členů kapely odpovídající vyzrálostí i určitým smířením, ze kterého vyplývá i relativní pohoda desky, dokázali dokonale nahradit dávnou rebelii ).
Když budu brát čistě hudební stránku, není to nic, co by člověka zatáhlo za uši kdovíjakou propracovaností či dokonalostí. Slobodná Európa dokonce chvílemi může znít až jako nenáročná kulisa, lehká – až taneční - melodika snadno klouže po sluchovodech, refrény jsou tak nějak pohodově nevtíravě chytlavé, na nějakou instrumentální virtuozitu se nehraje, ženské vokály ještě víc uvolňují atmosféru a i ta rocková dravost (a to je snad jediný rozdíl oproti minulým albům) je díky nadhledu kapely spíš podprahová. Pokud mám poukazovat na jedinečnost Slobodné Európy, nelze to vzít jinudy, než přes Whiskyho verše. A věřte mi, že mám strašnou chuť pojmout tenhle článek čistě jako citaci textů. Fascinuje mě jejich lehkost, aktuálnost, trefnost i obratnost. Ať už to jde o povedené vtípky, jako jsou odkazy na slovenskou hymnu či vlastní tvorbu a „sladkou Marilyn“, temnou vzpomínku na drogovou minulost s nečekaně pozitivním rozuzlením, či až mrazivé vykreslování problémů „střední třídy“.
Tak jako na předchozích albech mě nejvíc bere špetka depresivní melancholičnosti – „Do tla“ svojí potemnělou atmosférou skvěle navazuje na „Ráno“ či „Relatívny pokoj“ a mrazí až v morku kostí, z těch náladově živějších je pak možno zmínit hned devět kousků, ale v uších mi nejjasněji zvoní motivační refrén („šup šup!“) z „Bez práce nie sú koláče“ či naprosto skličující „Ranné zprávy“ (neodolám, ten zvrat z globálních do osobních problémů je prostě geniální: „Svet je jak sud dynamitu, stačí keď iskra preskočí, a k tomu ako bonus mi aj Ty klameš do očí“ ).
Snad jen již jednou použitou „Miss Underground“ bych klidně oželel a závěrečná ulítlá „Pakáreň 3“ je pak jasným dokladem toho, jak se Slobodka posunula od radikálnosti k nadhledu. V kolonce vliv mají kluci na svých stránkách uvedené motto „Najväčší vplyv má na nás život“ – o tom je tahle deska do poslední noty.
Nad světem se vyhrát asi nedá, když už i Slobodná Európa rezignovala na revoltu. Jenže kluci to udělali s takovým optimismem, citem pro písničkářství a nadhledem, že mi „Štvorka“ lítá v přehrávači stále dokola. Možná v dnešní době načančané produkce a snahy o efekt působí tahle nenáročně skromná deska až nahatě, ale stačí jen pořádně napnout uši - kouzlo Slobodné Európy je mocné!
|
