Řekne-li se punk rock, asi se většině vybaví pojmy jako revolta proti autoritám, anarchie, radikální názory, neučesanost ve spojení se svižnou, nekompromisní a přímočarou muzikou. Jasně, ono to množství cest, které se od tohoto základu více méně vzdalují (ačkoliv se ti, kteří je prošlapávají, stále k punk-rocku hlásí), už vydá na malý atlas. Ovšem postavit na hlavu celou tuhle punk-rockovou teorii, udělat (punkově) laskavé, poetické a hravé album s pohodovou muzikou a osobitými všedními životními příběhy, zpracované se zjevnou láskou k mateřštině , přirozeně vtáhnout do děje takové persóny, jako jsou Koňýk ze Zóny A, Whisky ze Slobodky či Štěpán Málek z N.V.Ú., nebát se otevřeně a naplno inspirovat třeba u kotíkářů, popíkářů či v taneční muzice, ze saxofonu udělat nesmírně účinnou zbraň, to už chce buď totálně zvrhlou odvahu, nebo naprostý nadhled.
Partě ze severní Moravy, která si říká Staré pušky, nejen že nechybí výše zmíněné atributy, kluci k tomu mají i humor a styl. Se svým retro obalem (což je to první, co člověka prostě praští přes oči a neználka musí naprosto zmást v tom, co od desky očekávat) vtipně navazují na svojí čtyři roky starou prvotinu „Sladkých 11“ (nemluvě o tom, že nás starší znovu musí pohladit fórek, mířící na svého času nedotknutelné supraphoňácké logo). A obsah desky? Pohoda a skvělá nálada. Třináct nenáročně chytlavých melodií, které, ač jednou nohou možná ještě kdesi v hudebním podzemí, zároveň útočí na popíkový hlavní proud. Jenže tenhle mix kluci kočírují tak bravurně a s nadhledem (vydejte splitko bratrů Nedvědů s Nežfalší, a pokud to neskončí infarktem na obou stranách, bude to malý zázrak – a přesně tohle Starým puškám vychází), že jim věřím každičkou notu.
Jak praví tetička wiki, texty jsou chloubou našeho punk rocku. V případě Starých pušek to platí dvojnásob, bez té životně protřelé poetiky by tahle deska byla poloviční. Jedno, jestli vsadí na povzbudivou melancholii v závěrečné „Holce s papírovou krabicí“, na „ambiciózní“ hitovku „Slavíci z plastelíny“, či na geniální vyznání lásky v „Tvém místě“ (dalo by se vypíchnout i zbývajících deset kousků, takhle jen ohraničíme pocitové mantinely alba), do každé naťuknuté nálady dokáží puškaři propašovat nějaké odlehčené životní moudro, nenápadně dechberoucí přirovnání, či autentický (nevím, jak mladší ročníci, ale my pokročilí si v tom strašně snadno najdeme i kousek svého vlastního já) příběh – které citovat, tak zde budeme ještě strašně dlouho - díky čemuž je tahle deska až neskutečně přirozená, upřímná, osobní a osobitá.
Pochopím ty, kteří budou nad Starými puškami vyvracet zrak k nebesům (inu, svérázná osobitost), ale mě kluci trefili totálně na komoru. A tak si dovolím tuhle desku hodnotit čistě těmi pocity, kterými jsem po každém dalším poslechu (a věřte, že Staré pušky mi okupují přehrávač každou volnou chvíli) nasycen a zarazím se téměř až o strop bodové stupnice.
|
