Harmony jsou zpět. Co je ale ještě důležitější, Daniel Heiman je zpět! Jedno z nejlepších metalových hrdel, jež je ovšem zaznamenáno na žalostném minimu nahrávek, se vrací právě na třetí desce křesťanských melodiků. Sice nejspíš pouze dočasně, ale přece. Není to až tak překvapivé, neboť Daniel s Harmony spolupracoval již na jejich minulém počinu, tehdy ale pouze v jediné skladbě. Ta nesla název „Inner Peace“ a byla pro mě tím nejlepším, co kdy Švédové stvořili. Očekávání novinky proto bylo obrovské.
Než se ale dáme do jejího rozboru, musíme ještě upřesnit žánrový charakter nahrávky. Ten se rozhodně za každou cenu netlačí do metalových sfér a mnohdy v poklidu spočívá na rockovém paloučku. Uslyšíme i elektroniku a vždy půjde o příjemné osvěžení. Zrychlí se pouze jednou jedinkrát, a to v rámci sóla písně „Bloodbound“. Riffy jsou často progresivně zastřiženy, v celkovém měřítku ale nejde o nic složitého. Ve druhé skladbě „Inhale“ se v refrénu dokonce dotkneme subžánru AOR. Ne že by to něčemu vadilo. Autoři Harmony umí do svých kompozic vnést dostatečně zajímavé prvky, které působí na první dojem nenápadně, pokud se ale vnitřně zklidníme a naladíme na pohodovou energii, dodáme jim tím ten správně chytlavý náboj. Pak nás dost možná ohromí již zmíněné písně „Inhale“ a „Bloodbound“. Docela jistě pak polobalada „You Are“, v níž naplno vynikne Heimanova brilance (k ní se navíc přidá procítěné sólo jako od Rudi Pella). Vrcholných momentů je ovšem celá řada a každá píseň ukrývá doslova několik melodických pokladů. Nejhitovějším potenciálem disponuje pětka "What If", a především mistrovská položka "In Search Of", která tak přímo navazuje na obdobně laděnou pecku "Hollow Faces" z minulé desky.
Nemá ovšem valný smysl vybírat nejlepší song, to je jako kdybychom chtěli vyndat jednu perlu z přepychového náhrdelníku. Jistě, podrobným zkoumáním bychom mohli najít pár vad na kráse. Třeba skladby "Son of the Morning" a "Theatre of Redemption" využívají již notně provařené orientální postupy a opravdu se nedá říci, že by jim byly nějak ku prospěchu. Malinko překombinovaně se může jevit i devátý song "Hands of Time". Nejsou to ale nijak zásadní výtky. Tím hlavním je radost ze slyšené hudby, která si zachovává vysoký kvalitativní standard, aniž by výrazně pozbyla lehkosti a téměř aristokratické grácie. Vše samozřejmě umocněno strhujícím výkonem Daniela Heimana a neméně skvělou zvukovou produkcí. Výborné album!
|
