Trivium = metalcore, melodický death metal a thrash metal. Takhle zněla geneze názvu a vlastně i žánrové rozmezí prvních alb této americké skupiny. Jak ale čas postupoval, nůžky žánrového rozptylu se začaly stále více rozevírat a původní trojité označení již zkrátka nestačilo. Především díky plackám „Shogun“ a „In Waves“ se kapela vymanila ze škatulky kopírky Metallicy či Machine Head a stále více se přibližovala vlastnímu stylu. Ten doznal v posledních letech dalších změn a prapůvodní rovnice se musela změnit na jednoduchou, ale účelnou Trivium = Matt Heafy.
Trivium totiž stárne společně s mozkem celého uskupení. Začalo to tím, že devětadvacetiletý kytarista a vokalista značně omezil a vzápětí i zcela zrušil growly a zaměřil se na čistý zpěv. Následovalo experimentální období, hledání vlastního výrazu a naposledy nešťastné spojení s producentem Davidem Draimanem (Disturbed). Pokud se s Mattem Heafym ztotožňujete a na Trivium máte rádi onu touhu zabřednout do jakéhokoliv žánru a zkoušení nových věcí, novinka „Silence in the Snow“ vás potěší pouze v případě, že máte rádi power metal. Hraje se tu na refrény a melodiku, přičemž v některých částích na vás vypadne postup jakékoliv kapely, která se honosí právě tímto žánrovým zařazením. Patrné to je zejména na singlech „Silence in the Snow“ a „Until The World Goes Cold“, které mají jasně definovaný postup až k samotnému vrcholu skladby – refrénu. Potěší i např. sloky v „Blind Leading The Blind“, „Pull Me From The Void“ nebo refrén „Rise Above The Tides“. Nechybí rychlejší místa, sóla, typické harmonie a transpozice. Skupina vyzkoušela opět něco jiného a v některých místech jí to vychází naprosto dokonale.
Bohužel, zde výčet kladů víceméně končí a zbytek nejmenovaných věcí nemá duši. Chybí zapamatovatelné jediné místo, a pokud ano, je ihned na začátku seříznuto do nudné sloky o base a přechodech či nějakým fádním kytarovým podkladem. Song tak znovu startuje a už nechytne drajv začátku…a tím mizí veškerá pozornost. Zlehčení jednotlivých skladeb a ořezání o různá místa by tentokrát vzhledem k žánru nebylo na škodu, protože jinak se z velké části celé písně táhnou v nezajímavém středním tempu a jakékoliv změny nadělají spíše paseku, než že by posluchače vytrhly z letargie. V každém případě Matt Heafy zpívá hodně a rád a není to vůbec špatné (až možná na přehršel táhlých tónů). Opět si vyzkoušel jinou polohu hlasu a jiné postupy. Problémem je, že dříve instrumentálně hodně založená kapela potlačuje své pudy a v tomto směru nepřináší nic nového. Jen se snaží do powermetalové formy vměstnat kousek svých skladatelských dovedností a většinou tyto dvě entity spolu nenachází společnou řeč.
Nelamme však nad kapelou hůl. Parta kolem Matta Heafyho totiž evidentně ráda experimentuje a je jen na ní, kudy se vydá příště. Dočkáme se progu? Něčeho tvrdšího? Bude Matt Heafy growlit? Výprava do powermetalových výšin se zasekla uprostřed a už nevylezla na vrchol. Dolů ji totiž stáhla paradoxně víra v to zůstat alespoň na části alba svůj. Výsledný koktejl tak spíše drhne, než aby byl oslavou rychlé, melodické a hlavně jednoduše účelné hudby. Snad příště.
|
