A máme zde další kapelu s drakem ve svém názvu. Pokud vám ale, při vzpomínání na jiné dračí spolky, vytanou - stejně jako mně - jako první na mysl britští Dragonforce, musím vás přesměrovat k malinko jinému žánru. Tady rozhodně nejde o to jít ve zpěvech až za hranice stratosféry a v melodiích svištět rychleji, nežli zfetovaný jamajský sprinter na stovce. Zde je naopak pointou heavy a powermetalová hutnost s občasným thrashovým vyostřením. Daleko věrněji tak atmosféru čtvrté studiovky brazilské kapely Dragonheart reflektuje titul „The Battle Sanctuary“. Boj, machistický halas, zase boj a kovový patriarchát.
Největší zajímavostí a zároveň lákadlem Dragonheart je, že ačkoli mají běžný počet čtyř muzikantů, za mikrofonem se představuje rovná trojice hrdel. Zpívá totiž téměř celá rodina, tedy kapela, konkrétně basák Mauricio Taborda i oba kytaristé, Marco Caporasso a André Mendes. A protože největší prostor dostává duo s křaplavým charakterem hlasu, na své si zde přijdou zejména fandové part jako Accept, Bloodbound, Noble Beast, Blind Guardian nebo Grave Digger (v některých momentech je těžké uvěřit, že zde nehostuje samotný Chris Boltendahl). Mně daleko více sedí čistá vokální poloha kytaristy André Mendese, jehož zabarvení v sobě zároveň ukrývá podmanivý melancholický stín. Když pak André přijde „ke slovu“, skvěle se doplňuje s dvojicí „hrubiánů“ a polarizačně zdokonaluje celkové vyznění. Jako třeba hned v úvodní a rovnou nejlepší písni „Far From Heaven…Close To Hell“, která je jednou z ojedinělých rychlovek. Skladba má správný drajv, melodickou i rytmickou nápaditost, na níž ale během dalšího průběhu alba už hudebníci nedokáží takto atraktivně navázat.
Nejednou slušně rozjetou jízdu přibrzdí umrtvující repetice nudného refrénu („Black Shadow“, „Battle Lines“), jindy – dnes už nesmírně otřepané - arabské motivy („Circle Of One“). O dost zábavnější metalový příděl tak nachystá až trio závěrečných kusů. Devítka „Kill The Leader“ je drtivou masáží s vrcholem v refrénu, který se ve své naléhavé údernosti nedá nebrat vážně. Následující titulku podpírají sepulturovsky naježené riffy, které jakoby vypadly z kanibalské hostiny zapomenutého pralesního kmene. Vykoupení z tohoto pekla nabízí příjemně melodický refrén. Samotný konec v podobě kusu "Time Will Tell" je už zase v režii rychlého rytmu s pointou v opět chytlavém chorusu. Album „The Battle Sanctuary“ tak pro mě osobně nabízí několik dobrých a dvojici skvělých songů, jež jej shodou okolností rámují. Pokud ale patříte mezi příznivce výše jmenovaných spolků, je dost možné, řekl bych přímo jisté, že si ve tvorbě Brazilců najdete pecek daleko víc. Krom toho se povedl i obal alba z dílny Srba Dušana Markoviče (o něco hůře naopak vyšel zvuk), hlavní devízou kapely, která ji zároveň významně odlišuje od mnoha podobně znějících, je ale samozřejmě trio velmi dobrých pěvců. Škoda, že se tuto ojedinělost nepodařilo podpořit obdobně mimořádnou hudbou.
|
