Španělé Dark Moor přicházejí se svým jubilejním desátým albem, nazvaným „Project X“. Ovšem pokud máte chuť opájet se jejich tradičním power metalem, opentleným principálovou zálibou v symfoničnosti a klasice, nezbyde vám, než si pořídit digipackovou verzi alba, na které Dark Moor na bonusovém disku v pěti skladbách vzpomínají na staré časy. Samotné album „Project X“ totiž představuje kapelu prakticky v úplně novém světle.
Asi jen málokdo mohl čekat, že Dark Moor zabrousí do rockových vod s progresivním ocáskem, který jim do cesty nažene nádech sedmdesátých let i muzikálovou teatrálnost. Je skutečně ta změna tak radikální? Ano i ne. Na tematickém koketování s futurismem a vetřelci jako by hlavní hudební mozek kapely, kytarista Enrik García, částečně rezignoval na exhibičnost a dynamickou načančanost skladeb i na své vlastní hračičkovství (byť pochopitelně jeho kytara je tím třetím zásadním pilířem, na kterém „Project X“ stojí) a chtěl nechat vyniknout sametově hladivému a civilně přirozenému hlasu Alfreda Romera. Ten se postupem let vypracoval v neskutečně podmanivého vokálního vypravěče s úžasnou elegancí (byť barvou a způsobem zpěvu je jinde, dovolil bych si Alfreda postavit do jedné řady s noblesním Matthiasem Bladem z Falconer), kterému současná písničkářská poloha Dark Moor ohromně sedí, a v kooperaci s lehce nasládlými sbory (to je ten element, díky kterému se muzikálová rozvernost či retro nádech stává jedním z poznávacích znamení této desky), zní nepřekonatelně. Tím druhým, dosud nezmíněným stavebním kamenem jsou pak uvolněné, lehoučké a optimistické melodie. A samozřejmě, že Dark Moor nemohli úplně odhodit svou pompéznost, atmosféričnost i operní výpravnost, která se s blížícím koncem alba dostává ke slovu mnohem častěji, než na začátku, a proto osudová nátlakovka „Imperial Earth“, pestrá klipovka „Gabriel“, v úvodu se tvářící jako nejagresivnější položka desky a postupně sklouzávající do téměř taneční nálady, i slavnostní atmosféra v závěrečné „There ´s Something In The Skies“, plné změn a zvratů, tvoří spojnici mezi novými a starými Dark Moor.
Třetí start? Poprvé se Dark Moor dostali poměrně rychle na vrchol se zpěvačkou Elisou C. Martín, která kapelu v nejlepším opustila. S jejím nástupcem Alfredem Romerem netrvalo obnovování vlastní silné pozice kdovíjak dlouho a kapela si udržovala svůj nezaměnitelný rukopis i dobrou formu. A upřímně řečeno, domnívám se, že kdyby se i nadále držela svého kopyta, měla by úspěch zaručen. O to víc lze ocenit odvahu vstoupit do poněkud jiné řeky. Stylový převrat Dark Moor není kvalitativně ještě tak dokonalý, jako předvedla třeba Sonata Arctica se svojí „Unií“, ale (vyjma těch, kteří se nedokážou smířit s faktem, že už to není „ten“ Dark Moor) objevování nových horizontů, které před sebe kapela tímhle albem postavila, může být pro posluchače (v téhle možná nesměle, ale o to vytrvaleji pod kůži zavrtávající se muzice) velmi příjemnou výzvou.
|
