Loňský rok bych z hlediska kvality rozdělil na dvě pololetí. Když jsem v srpnu začal dumat nad tím, o čem sepíšu aktuální bilanci, bylo mi až dost úzko, protože jsem si nebyl jist tím, jak naplnit deset pozic hudbou, jež mě nijak nezaujala (nebo jen minimálně) a dost často i zklamala. Naštěstí vše vyrovnala druhá půle roku (hlavně zmíněný zlomový srpen), kdy se kolo otočilo a na trh v průběhu zbytku roku přistál dostatek kvalitní hudební krmě. Zde je přehled hlavních chodů, která mě zaujala nejvíce a nejméně.

10. WISDOM – Rise Of The Wise
Šarmantní, ale očekávatelné. Vcelku zábavné, ale již slyšené. Wisdómové přežvýkali staré nápady, své původní harmonie a šup s nimi na plac, ať eura šustí. Album je sice zajímavé, velmi melodické, ale sám jsem překvapen tím, jak rychle jsem na něj stihl zapomenout. A po dalším poslechu kvůli bilanci mu nemohu věnovat vyšší příčku.

9. SAGITTARI – Voodoo
Bohužel/bohudík, letos jediný zástupce české melodickometalové scény. Dva majstrštyky v podobě „Vikinga“ a „Dámy pradávné“ z uší vyskočit zkrátka nechtějí a stále se těší té zásadní oblibě, která nutí zas a znova klikat na „Přehrát“. Zbytek alba rozhodně nehodlám jakkoli hanit, ale pravdou je, že se k němu až tak nevracím. Každopádně velmi kvalitní práce české kapely, byť po zvukové stránce je stále co dohánět. I po té kompoziční, konkurence nespí…

8. KORN – The Serenity Of Suffering
Z pohledu žánrů nejtvrdší příspěvek bilance. Jak bylo zmíněno v recenzích, kapela po cca deseti letech sáhla k receptům, z nichž ukuchtila svá první alba, jako koření využila moderních vymožeností studií, samply a elektroniku hodila na druhou kolej a výsledkem je album, které se s prvními čtyřmi může směle měřit. Pokud vám chyběla Fieldyho dunící, subwoofery těžce zkoušející basa, tak si ji lze lehce znovu užít právě tímto albem. A Jonathanovo pedofilně znějící vzdychání „bejby, bejby, bejby, bejby, bejbýýý“ ve stejnojmenné písni jen podtrhuje pocit retrospekce při poslechu.

7. SABATON – The Last Stand
Hřmící, dunivé kytary, syntezátory typu 80´, humpolácký zpěv. Aneb Sabaton, vzor 2016. Kapela nabrala druhý dech a je radost se zaposlouchat do písní jako „Sparta“, „The Lost Batallion“ nebo „The Last Stand“. Muzikanti v čele s polovičním Čechem Joacimem (bezmála stojícím na stupních vítězů v Českém slavíkovi) zkrátka zrají lépe než kvalitní víno.

6. THEOCRACY – Ghost Ship
Šedá eminence tohoto výběru. Kapela, od níž až tak příliš nečekám, na trh přinesla kvalitní, moderně nazvučené album, nepoměrně přístupnější než minulé. Autor Matt Smith trošku ubral ze svých choutek po nekonečné rozmáchlosti, pompě a vizi předlouhých, složitých, dlouhých skladeb. Výsledkem je velmi příjemné, byť místy lehounce nudící album. Ovšem titulku „Paper Tiger“ a Abbou inspirovanou „Around The World And Back“ by žádný milovník melodiky neměl minout ani omylem.

5. TWILIGHT FORCE – Heroes Of Mighty Magic
Zpočátku naprostá euforie a nadšení nad tím, kolik hudebního pletení se dá na jedno CD vměstnat, pak ale rozpolcenost a zásadní otázka. Co se ve státě švédském stalo tak negativního (imigranty nepočítám), že skvělá, melodická a líbivá deska má neskutečně zprasený zvuk? Proč to schopní fanoušci musejí předělávat, aby se to dalo poslouchat? Nuclear Blast mlčí… Mohlo to být uchvacující album, protože pracuje s prvky, které jsou mi krajně milé – opulentnost, duch starých Rhapsody ve výpravnosti a majestátnosti, mraky sborů a působivých kudrlinek, které pohřbívá již zmíněný sound. Kdyby kapela nelaboravala s tím, že si desku je schopna udělat sama (natočit nejspíš ano, nazvučit ne) a raději se svěřila některému z mnoha schopných severských zvukařů, mohl být výsledek (nejen této bilance) docela jiný.

4. SONATA ARCTICA – The Ninth Hour
Sonátka je taková trvalka mých kapel. Pokaždé v roce, v němž vydala album, v bilanci našla jednu z předních příček. Před čtyřmi lety pátá, předloni suverénně první, letos čtvrtá. Tento fakt svědčí o nevyrovnanosti kvality Tonyho hudebních dítek, který se letos opět ve svém směřování posunul kousek jinam, ale ne úplně tam, kde by to mé sluchové orgány kvitovaly s maximálním povděkem. Album je sice velmi příjemné, s jedním zásadním flusancem do tváře milovníků původní tvorby, ale jako celek po čase začalo lehce nudit a fanoušek začal hodně selektovat to, co si nechá projít hlavou. „Rise A Night“, „Life“, „Among The Shooting Stars“ a půvabná „Candle Lawns“ jako jediné v playlistu zůstaly. A i ten zvuk mohl být lepší.

3. PETER CROWLEY – The Ghost Ship
Nečekané překvapení v podobě nezávislého francouzského skladatele se svým pirátským albem. Tematika až tak otřepaná není, pěnice Elise C. Martin tam ten hlas a cit prostě pořád má a ve spojení s velmi schopným, byt málo známým autorem, z toho vychází krásná bronzová pozice. Komu chybí původní Rhapsody či spíše první Fairyland, poslechem tohoto výlisku svým sluchovodům dopřeje nadmíru pozitivní zážitek. V obecné rovině pak nanejvýš příjemné album bez kvalitativních výkyvů a výrazný vzestup Peterova tvůrčího umu.

2. AVANTASIA – Ghostlights
Jediná placka, která odporuje tomu, co jsem uvedl v úvodu článku. Tobiho vrcholová autorská forma se umně spojila s výběrem hostů a vynikajícím nazvučením. Výsledkem nemůže být nic jiného, než stříbrná pozice. Pojem „Avantasia“ i po více než patnácti letech na trhu stále znamená prvotřídní hudební kvalitu, která bez problémů snese srovnání s neuznávanějšími melodickometalovými spolky a ještě málem vychází jako vítěz. Leč zlatou pozici mohu udělit pouze jediné nahrávce…

1. FREEDOM CALL – Master Of Light
… a tou je Master Of Light. Pokud dobře počítám, tak Freedom Call čelní pozici obsazují již podruhé. Důvodem jsou vzdušné, líbivé melodie, jež máte v hlavě po prvním poslechu a které se i po několika měsících od vydání ne a ne oposlouchat. Fakt, že si Chris Bay letos sáhl na až na melodický Olymp, lehce dokazuje jak hyperpatetická titulní speedovka „Metal Is For Everyone“, tak i spíše hardrocková „Rock The Nation“, se všemi ostatními v tom nejtěsnějším závěsu. Jasná zlatá pozice.


Další zajímavá alba, méně hvězdná, v abecedním pořadí:

AMARANTHE – Maximalism
Kapela sice vyměkla a přiblížila se více mainstreamu, ale i tak má tato deska své nezpochybnitelné kvality, byť zdaleka ne na celé hrací ploše.

ASTRALION - Outlaw
Příjemně melodická deska ze země tisíců jezer a pro milovníky rychlosti jedna z mála letošních desek, která dokáže zahnat pověstnou žízeň po rychlosti.

BEYOND THE BLACK – Lost Forever
Pokud by někomu chyběl levný, celkem příjemně poslouchatelný Nightwish - klon, mohl by své choutky alespoň částečně naplnit poslechem těchto Germánů.

CIVIL WAR – The Last Full Measure
Odpadlická sabatonní frakce opět dokazuje, že muziku dělat umí a na cca hodinové ploše předvádí zábavný mix rychlosti a melodie. Jsem jen zvědav, kdo zaplní prázdné místo odešedšího vokalisty.

DREAMTALE – Seventhian
Kapela dle singlu „October Is Mine“ působila tak, že jí chybí základní znalosti gama záření. To ale v principu ničemu nevadí, protože samotná deska své kvality jistě má, tak proč jí nedat šanci. Je ale pravdou, že většina minulých desek měla kovového lesku o něco více. Ovšem předělávky z druhé poloviny alba měly zůstat tam, kde byly původně.

GRAND SLAM – A New Dawn
Zástupce glam metalu, kterýžto žánr opět začíná být v hledáčku posluchačů a lovců patetické melodie. A proč ne. Když smícháme osmdesátkovou líbivost s moderním a patřičně úderným zvukem, vychází podařené album.


Pý*čoviny aneb Zklamání roku 2016:

A HERO FOR THE WORLD – Champion + The Other Side
Kapela překračující všechny žebříčky nekvality a špatného vkusu po třech letech koncem roku vydala rovnou dva (!) maxisingly (o druhém jsem v recenzi raději ani nepsal) kvalitou srovnatelné s černobylskou zemědělskou půdou. Lovcům hudebních hrůzností album poskytne množství příležitostí své rozmary vychutnat, všichni ostatní ruce pryč!

VIVALDI METAL PROJECT - The Four Seasons
Projekt, který mě od samého počátku velmi interesoval a na který jsem se těšil více než panic na první sex, nakonec dopadl skoro katastrofálně. Zvuk a výkony všech zúčastněných muzikantů i vokalistů jsou sice naprosto v pořádku, ale tím výčet pozitiv končí. S Vivaldim tato placka má společného asi tolik jako americký kosmický výzkum s podruhé propadlým žákem pomocné školy. Celé to na mě působí, jako by si (pro mě zcela neznámý) italský tvůrce byl vědom svých mrzkých skladatelských schopností, a tak celé své velké „halo“ obohatil Vivaldiho jménem. Kromě dvou kompozic, v nichž barokního skladatele skutečně zaslechneme, se jedná o slušný propadák a špinění jeho jména.


Jsem velmi zvědav, jak si melodický metal povede v letošním roce. Ten loňský bych ve finále ohodnotil jako lehce nadprůměrný, víc ani ťuk. Na letošní sezonu máme avizovány nové Edenbridge, Edguy, Timeless Miracle (snad konečně), divochy Dragonforce nebo Battle Beast. Přejme jim tedy dostatek nápadů, energie a zápalu, ať i ten aktuální, právě nastupující rok, máme zaplněný kvalitní hudbou, abyste vy, naši fanoušci, měli co poslouchat a my mohli chválit.