Že má Nicke Andersson rád Black Sabbath a sedmdesátá léta celkově, to se ví už dávno. A že je tento švédský muzikant workoholik na roztrhání jakbysmet. Kromě toho, že opět sedí na bubenické stoličce v domovských Entombed (neplést s Entombed A.D. zpěváka L.G. Petrova), znovu vede svou neméně důležitou rock n`rollovou partu The Hellacopters, činný je i v dalším projektu Imperial State Electric, jakožto v řadě dalších, kterým lze příkládat rozličnou důležitost. Tím, kterému Andersson věnuje v současné době hodně pozornosti, je kapela Lucifer. Stonerrocková, zatěžkaná a podladěná záležitost. Proto ta narážka na Black Sabbath v první větě tohoto článku, k nimž mají Lucifer stylově docela blízko.
Rozhodně zajímavé na této kapele je, že na postu frontmanském působí německá zpěvačka Johanna Sadonis, křehká to dívka však jen svou vizáží. Spojení jejího silného hlasu, který místy může dokonce evokovat (s jistou dávkou představivosti) Janis Joplin a předpotopních riffů, které pálí dvojice kytaristů Nicke Andersson – Robin Tidenbrink (samosebou s okultními texty, jak by se očekávalo od kapely, která si říká Lucifer), působí velmi slušným dojmem. Ano, je to retro, které v posledních letech docela frčí, ale v případě Lucifer a jejich druhé desky je hráno s přesvědčivostí a uvěřitelností.
Deska trčí hodně v sedmdesátých letech. Nejvíce z jejich hudby slyšíte samozřejmě zmíněné Black Sabbath, ale dojde i na inspiraci u jiných velikánů. Nelze nepřeslechnout vlivy Blue Öyster Cult, zejména v pomalých pasážích, ale ani ozvěny starých amerických garážových kapel, na které Andersson přísahá ve svých domovských The Hellacopters. Sedmdesátkový rock n`roll totiž naplno pulzuje úvodní „California Son“, skladbou, která je jakousí výkladní skříní této desky a její nejenergičtější součástí. Oproti tomu následující „Dreamer“ má dramatičtější fazónu a ve své úvodní části dokonce může připomenout „Temple Of The King“ od Rainbow. Většina desky se pak spíše valí ve sředních a pomalých tempech, ve kterých je kapela ale podobně přesvědčivá jako při úvodní rock n`rollovce „California Son“ nebo coververzi od The Rolling Stones "Dancing With Mr. D".
Možná skladby „Eye In The Sky“ a „Before The Sun“ už jsou trochu nudné, protože v nich prokazatelně kapele dochází dech, finále v podobě „Faux Pharaoh“ ale přesvděčí o tom, že Lucifer skutečně nahráli slušnou desku. Závěrečná skladba si totiž vykračuje na titánských nohou, které pohání až kolosální kytarové riffy, opět jakoby vypůjčené z pokladnice Tonyho Iommiho, ovšem dostatečně životaschopné, aby nemohly být považovány za plagiáty. Tomu se Lucifer snaží vyvarovat celou desku. Někdy je to hodně složité, ale nakonec jim patří palec nahoru.
Tohle album určitě žádnou revoluci nezpůsobí. Ovšem je na něm sympatické, že kapela vytvořila obstojnou atmosféru jen s použitím prastarých výrazových prostředků (ne možná právě proto…) a nezní nijak zatuchle a trapně. Ovšem jak dlouho dokáže pít z této studnice, kde je výška vody už hodně limitována, to je otázka do budoucnosti. Té se ale Lucifer, jak se zdá, nebojí...
|
