Těch změn bylo u Lucifer v poslední době až dost. Nejzásadnější je fakt, že se tento projekt (dnes už vlastně plnohodnotná kapela) přestěhoval z Německa do Švédska, když se zpěvačka Johanna Sadonis sblížila s Nickem Anderssonem natolik, že se z nich stali partneři nejen v tomto hudební tělese. Spolu s přestěhováním do Skandinávie se proměnila i sestava. Kromě zpěvačky a multiinstrumentalisty Anderssona, který zde (podobně jako v deathmetalových Entombed) plní funkci bubeníka, nezůstal kámen na kameni. Z heavymetalových VOJD přibyl kytarista Linus Björklund, od temnějších Dear Lord druhý kytarista Martin Nordin, a sestavu nakonec loni doplnil i basista Harald Göthblad, čímž se z Lucifer stala už definitivně švédská parta. Ovšem na jejich zvuk tento přechod napříč Evropou moc velký vliv neměl.
Základ kapely zůstává stejný a Lucifer stále naplno dlí v sedmdesátých letech. U Anderssona to není žádný div, protože jeho party, jak The Hellacopters nebo Imperial State Electric (abychom zmínili ty nejznámnější) jsou hluboce ponořeny do této doby. Poue vliv Kiss, který rezonuje u těchto zmíněných uskupení, byl vyměněn za Black Sabbath, Pentagram, Witchfynde nebo dokonce Američany Blue Öyster Cult. Ovšem na tom tahle kapela stavěla už ve svých začátcích, kdy ještě Andersson ani nebyl členem party. Jeho příchodem v roce 2017 tento prvek tedy nevznikl, jen se prohloubil, což bylo patrné z alba „Lucifer II“ z léta 2018. V souvislosti s ním zmínila zpěvačka Sadonis, že je lze v podstatě brát jako debutovou desku, neboť ésa Lucifer začala vlastně až s příchodem Anderssona.
Jeho vliv na tvorbu a zvuk kapely je stále větší, což je znát i z novinky „Lucifer III“. Tu lze jednoznačně považovat za nejvyspělejší dílo kapely, Ta dospěla jak ve zvuku, tak v songwrittingu a dnes už díky svému stylu je rozpoznatelnou kapelou. Zvuk nemá sice objevný, Andersson takový prezentoval už na jedenadvacet let starém albu The Hellacopters „Grande Rock“, ale právě proto se z něj stalo jedno z poznávacích znamení kapely. Důležitý je posun v tvorbě skladeb samotných, i když po stránce produkční Lucifer trochu selhávají, když ty nejlepší věci umístili na začátek alba. Jeho první polovina alba je ovšem famózní. Rozjede se ve skvělé „Ghosts“, což je velká hymna současného retro rocku, a na ni Lucifer naváží stejně povedenou, na ostrých riffech (ovšem s trochou progrockového ducha) založenou „Midnight Phantom“.
Když pak přijde i o něco temnější „Leather Demon“, vedená ve volnějším tempu a především „Lucifer“, máte za to, že posloucháte skutečně výborné dílo. Právě „Lucifer“ má velký potenciál stát se koncertní tutovkou díky zpěvnému refrénu a svižnému tempu a představuje tak nejen vrchol tohoto alba, ale i celé dosavadní diskografie kapely. Jenže s „Pacific Blues“ jako kdyby síla kapela začala trochu ochabovat a nápady začínají trochu docházet. Úplně nepřesvědčí ani „Coffin Fever“, která může představovat (zejména v kytarové práci) slušný kompromis mezi Black Sabbath a Deep Purple z období alba „Burn“, nevýrazná je i „Flanked By Snakes“. Lépe je se „Stay Astray“, kde vyloženě potěší výstupy kytar mezi jednotlivými slokami. Závěrečná „Cemetary Eyes“, přestože používá trochu odlišných výrazových prostředků, posluchače zase vrátí ke kvalitě z první poloviny alba. Zde je velký důraz kladen na temnou atmosféru, kterou stále se lepšící hlas Sadonis proplouvá jako převozník Cháron mlhami řeky Styx.
Z „Lucifer III“ je znát, že kapela začíná pomalu zrát. Nepředložila ještě úplně pádný důkaz pro to, aby byla brána jako hvězda soudobého retro rocku, ale posun je už čitelný. Zůstává sice výrazově u minulého alba, ovšem z novinky je více cítit sehranost a nadhled. Cesta, kterou Lucifer nastoupili, je správná. Další deska by mohla být jejich nejdůležitější...
|
