Lucifer jsou retro jako řemen a tak se také prezentují. „Máme všichni v kapele rádi rock sedmdesátých let,“ říká zpěvačka Johanna Sadonis a přesně vystihuje podstatu celé kapely. Deep Purple, Black Sabbath, Blue Öyster Cult nebo Heart jsou party, ke kterým se Lucifer už od začátku své kariéry chodili učit a k nimž (po vzoru Blue Öyster Cult) přidali i podivné okultní či mysteriózní texty. Zatím jim to vycházelo, s každou deskou kapela rostla, k čemuž jí před pár lety dopomohl i přesun základního tábora z Německa do Švédska, kde se k Johanně přidal druhý tahoun a dnes její životní partner, multiinstrumentalista Nicke Andersson. Ten býval bubeníkem deathmetalových Entombed, ale pro zvuk Lucifer je mnohem zásadnější jeho druhá kapela The Hellacopters. Obě tyto party pojí láska k sedmdesátým létům a jestliže The Hellacopters na to jdou více glampunkovým přístupem, Lucifer jsou řádně vytvrzený hard rock.
Retro kapel je jako máku, Lucifer se musí sakra ohánět, aby nezapadli do davu a z vytěženého žánru si vyzobli to nejdůležitější. Na jejich čtvrtém albu, pojmenovaném velmi jednoduše (stejně jako předchozí desky) „Lucifer IV“, se jim to daří velmi dobře, dalo by se říci nejlépe za dosavadní dráhu. Kapela mohutní a tříbí svůj skladatelský rukopis. Ten má samozřejmě stejný základ jako u ostatních alb, ovšem skladby dotahuje do stále silnějšího konce. Jsou prosty hitových momentů, nikdy se z nich nestanou stadionové šlágry, ale mají v sobě kousek silně znepokojující atmosféry, která působí na posluchačovi uši jako magnet. Není to příliš originální, ale pro fanoušky hard rocku sedmdesátých let mohou Lucifer představovat dobrou volbu. A to proto, že mají velice solidní instrumentální základ, dobový výraz i zvuk, a velkou přednost v Johanně Sadonis, disponující silným hlasem, který se spíše noří do hlubin, než že by se chtěl utrhnout a vylétnout do výšin.
Nové album je sevřeným dílem. Jak hudebně, tak i stylově. Vyčnívá z něho skladba „Bring Me His Head“, která byla logicky vybrána jako singl, ovšem ani ona nevybočuje natolik, aby se dalo hovořit o tahounovi desky. Má trochu lehčí atmosféru a zpěvnější melodie, ale nese všechna poznávací znamení kapely. Je to nejlepší skladba? Možná, ale s jistotou se na to vsadit nedá. Lucifer si totiž na vyváženost a detaily dávají pozor a proto zajímavé momenty lze najít i v řadě dalších kompozic. Do uší se zahryzne refrén „Crucifix (I Burn For You)“, v němž na chvilku vykoukne americké pojetí sedmdesátkového hard rocku, ovšem těžiště alba i kapely leží v Evropě, konkrétně u britských inspirací. Nejpádnějším důkazem jsou dvě zatěžkané kompozice, úvodní „Archangel Of Death“ a valivá „Cold As A Tombstone“. První těží zejména ze sabbathovského riffu, protkaného sólující kytarou, druhá jde spíše po stopách Deep Purple a jejich melodičnosti.
Vítanou změnou v moři burácivých kytar je křehká instrumentálka „The Funeral Pyre“, která má stejnou funkci jako kdysi na sabbathovské desce „Sabbath Bloody Sabbath“ dílo „Fluff“. Do Iommiho geniality sice Lucifer ještě trochu chybí, přesto je „The Funeral Pyre“ velice příjemným a osvěžujícím dílem. Opakem je mohutná „Orion“, pomalu a majestátně si vykračující na doomových nohách, která se od úvodních poklidných tónů vrhne přímo do víru těžkých riffů a znovu čerpá ze zdánlivě bezedné studnice Tonyho Iommiho. Velice důležitý je kontrast mezi klidnými, skoro až éterickými slokami a tvrdým refrénem, v němž důležitou složku tvoří výborně napsané vícehlasy. Dávají skladbě trochu jiný ráz než mají ostatní kompozice, ovšem jen natolik, aby ani „Orion“ nevypadla z pečlivě připraveného konceptu.
Čtvrtá deska se Lucifer povedla se o kousek víc než předchozí nahrávka, o níž se soudilo, že s ní kapela dosáhla maxima možného. Tato mezinárodní parta zraje jako víno a ukazuje, že ze starého železa se dá ukout zajímavý materiál, který může sloužit milovníkům dřevního retra jako docela dobrý tip na konec letošního roku.
|
